Když se podívám na nebe,

jako bych pohlédla do zrcadla, ve kterém se zračí běh věcí.

Neumím v něm sice číst jednotlivá písmena a skládat slova, ale tu a tam zavadí o struny mé duše tón z majestátní symfonie zvučící vesmírem a duše žasne, děkuje, diví se a ptá: ” Co je to? Kdo je za tím nádherným Tkaním? A kdo jsem já? Jaký jsem to maličký prášek na maličké zemi…”

To jsou mé otázky nebi nočnímu, které vznešené Nedozírno skýtá a nabízí měkkou náruč bez konce…

A ve dne? Ve dne se obzor zúží a to se cítím jako v jednom pokoji onoho převelikého Dómu. I mé povinnosti, úkoly a radosti jsou víc jako na dlani… A svobodní ptáci a oblaka letí oblohou. A zlaté slunce mění posmutnělou Popelku Zem v nádhernou princeznu.

Na nebi hledám odpovědi na své otázky. Spojení s tím, co je důležité. Na nebi a v očích dětí. A posílena tím pohledem zahazuji zbytečné starosti a utrmácené myšlenky.

 

Kdo máš křídla, létej,

kdo máš ducha, k duchu k duchu spěj,

Zemi a svým bližním tak prospívej…

 

„K tomu, být člověkem, nestačí mít v sobě ducha,

nýbrž člověkem stává se tvor teprve tehdy,

dovolí-li duchu, aby v něm jako duch působil!“

Abd-ru-shin