Pomoc v nouzi nejvyšší

Pomoc v nouzi nejvyšší

 

Těžká krajina, plná tíže a olověných mraků. Nedá se skoro ani dýchat. Ležím, téměř nic nevidím, jen pociťuji tuto tíži a vnímám, že krajina je plná podobných nešťastníků jako já. Je mi jich líto, ale nejsem schopna ničeho. Tlak, jež mě svírá, je nesnesitelný!

Kde to jsem? Snažím se něco si uvědomit. Nejde to.

Až najednou si vzpomenu! Celé mé nitro se rozzáří a s ním i obloha nade mnou! Nad celou krajinou se jako bleskem bouře rozsvítí zlatá písmena: „BOŽE!“

Jak jsem mohla zapomenout?! Cítím obrovskou úlevu, štěstí a rychlostí vichřice stoupám, jsem vyzdvihována vstříc nezměrné Lásce, jsem jí obklopena, obalena a nesena jako v nejněžnější náruči, Nemohu tomu uvěřit! Pláču, vítr mi suší slzy a i když nic nevidím, mé oči nemají sílu se dívat, bytostně cítím všude kolem takovou nádheru a blaženost, že se to nedá popsat…

Probouzím se ze sna, který byl živější než denní bdění, celá rozechvělá, oživená, plačící. Modlím se a děkuji, pláču.

„Kdyby i tonul v hlubinách, které by ho přiváděly k zoufalství, láska je schopná mocí bouře vytrhnouti ho vzhůru ke Světlu, k Bohu, který sám jest Láska.“

Abd-ru-shin