Svaté je Slovo! Tak svaté, že bych ho pozemskému lidstvu chtěl opět odejmout, protože mu schází jakýkoli pojem, ba i samotné tušení velikosti tohoto Slova! Nutí mě to, abych Slovo k ochraně zahalil, aby nikdy nepřišlo do styku s rouhavou domýšlivostí nebo také lhostejností těchto lidských duší, které se ve své duchovní lenosti staly tak neuvěřitelně úzce omezenými, a tím v sobě, co se týká vědění, prázdnými.

Co ještě vědí o svatosti! Svatosti Boha a také jeho Slova! Je to žalostné! Nutí mě to volit mezi všemi lidmi jen některé, jimž bych Slovo ještě dále zvěstoval, přece však by ani tito nemnozí nedospěli k pojmu pravé svatosti, a tím ani ke správnému postoji ke Slovu.

Tak stojím před vámi s vědomím, že ani ti nejlepší mezi vámi mi nikdy nebudou správně rozumět, nepochopí ani desetinu z toho, co se jim mým Slovem dostává. Posloucháte ho sice, držíte ho v ruce, avšak nevyužíváte pro sebe jeho hodnotu! Vidím, jak vysoké hodnoty, nevýslovné síly zůstávají nepovšimnuty ležet, zatímco vy místo toho saháte po věcech, které v poměru ke Slovu, jež máte, nelze považovat ani za nejnepatrnější zrnko prachu.

Teprve když lidská duše vstoupí do jemnohmotné říše, pak se jí pozvolna dostává nového poznání všeho toho, co zde na Zemi směla prožít.

Ačkoli i toto je pouze stínem toho, jak mocné bylo skutečné dění, postačuje to přesto, aby to každou lidskou duší až do největší hloubky otřáslo! Sotva dokáže uvěřit, že všechno to směla prožít, tolik Boží milosti v tom spatří. Naplněna tím by chtěla těmito pozemskými lidmi zalomcovat, zatřást jimi, aby prorazili povrchnost a namáhali se už teď cítit tyto milosti, silněji než doposud.

Avšak marná snaha! Pozemský člověk se pro to vlastním přičiněním stal příliš tupým. Nejhorlivějším úsilím se k tomu na svých nesprávných cestách učinil neschopným. S krvácejícím srdcem se proto každá v jemnohmotné říši probuzená duše znovu odvrací, s hlubokou lítostí si vědoma toho, že ona sama zde na Zemi nebyla jiná a že asi ani od ostatních zde na Zemi ještě dlících nemůže očekávat více.

Tak se také ve mně nyní všechno vzpírá, když pomyslím na to, že musím nyní Poselství nechat rozšířit; neboť vím, že ani jediný mezi lidmi nebude nikdy skutečně vědět, co tím přijímá, jaká nesmírně velká milost Boha spočívá v tom, že jej smí slyšet! A vstříc této nevědomosti, lhostejnosti, chtění vědět lépe takovýchto lidí mám nechat přinést něco, co v čistotě přichází od stupňů Božího trůnu! Stojí mě to vnitřní boj, stojí mě to tvrdé přemáhání! Každou hodinu znovu!

Roky uplynuly od chvíle, kdy jsem poprvé pocítil hrůzu při pozorování lidských duchů a vyvodil z toho svůj závěr o jejich osudu podle prazákona stvoření.

Hrůza mě pojala, protože jsem viděl, že není možné pomoci lidem jinak, než ukázat cestu, kterou musí jít, aby unikli zničení.

To mě nevýslovně zarmoutilo; neboť při dnešní povaze lidstva může nastat jediný konec: Jistota, že největší část celého lidstva se musí bezpodmínečně ztratit, dokud mu bude přenechána svobodná volba v každém rozhodnutí!

Svobodná vůle rozhodování však nemůže být lidskému duchu podle zákona ve stvoření nikdy odňata! Toto spočívá v druhu ducha! A na tom, tedy na sobě samých, se nyní zřítí velké masy!

Každé jednotlivé rozhodnutí člověka přináší mu cesty, po nichž musí ve stvoření putovat, také zde na Zemi. Všechny drobnosti spojené s jeho povoláním a nutným každodenním životem jsou přitom pouze podružnostmi, které často ještě vyplývají z následků daleko nazpět ležících svobodných rozhodnutí. Avšak pouze rozhodnutí je pro lidského ducha svobodné! Rozhodnutím se samočinně nastavuje páka, která nechává působit zákony Boží ve stvoření podle druhu rozhodnutí! Taková je svobodná vůle, kterou lidský duch má! Spočívá pouze v bezpodmínečné svobodě rozhodování.

Duchovní rozhodnutí však okamžitě vyvolává doposud tajuplné, samočinné působení ve stvoření, které druh chtění, jež spočívalo v rozhodnutí, bez vědomí lidského ducha dále rozvíjí až ke zralosti a tím ke konečnému rozuzlení, které se jednou náhle ukáže podle síly původního rozhodnutí a potravy, kterou tento druh ještě obdržel prostřednictvím stejného druhu na své cestě stvořením.

Účinky každého vlastního rozhodnutí musí člověk poté nechat přes sebe přejít. To nemůže a nesmí pociťovat jako nespravedlivé; neboť je to v posledním účinku vždy pouze to, co bylo obsaženo v rozhodnutí. Jen to při konečném účinku zasahuje vždy jedině původce rozhodnutí, i když se rozhodnutí týkalo někoho jiného.

Při konečném účinku je původní rozhodnutí původcem velmi často již dávno zapomenuto, jeho chtění a jeho rozhodování je snad v této době již zcela jiné, či dokonce opakem oproti dřívějšku, ale následky někdejšího rozhodnutí běží i bez jeho vědomí klidně svým zákonitým, samočinným postupem až do konce.

Člověk stále stojí uprostřed následků všech svých rozhodnutí, z nichž o mnohých už vůbec neví, na která již nemyslí, a proto to poté často pociťuje jako nespravedlnost, když ho to či ono neočekávaně zasáhne jako poslední účinek. Ale může v tom být klidný. Nezasáhne jej nic, k čemu on sám kdysi nedal podnět, co on sám jednou nějakým rozhodnutím doslova neuvedl v život, tedy co „nepostavil“ do stvoření k působení podle zákonů. Ať už to bylo v myšlení, řeči, nebo konání! On k tomu nastavil páku. Ke všemu náleží původně jeho chtění a každé chtění je rozhodnutím!

Přesto v nepoznání zákonů stvoření křičí lidé stále o nespravedlnosti a ptají se, kde je ta vychvalovaná svobodná vůle člověka! Učenci o tom píšou a mluví, zatímco ve skutečnosti je vše přece tak jednoduché! Svobodná vůle může ostatně vždy spočívat pouze ve schopnosti svobodného rozhodování, nikdy jinak. A tato je a zůstane lidskému duchu ve stvoření vždy zachována pro jeho cestu.

Zapomíná nebo přehlíží u toho pouze jednu důležitou skutečnost: Že navzdory všemu je a zůstává jen tvorem, plodem tohoto následného stvoření, který vzešel z jeho věčných a nezměnitelných zákonů, a proto nikdy nemůže tyto zákony obcházet nebo jich nedbat! Ony působí, ať už chce, nebo nechce, ať už se mu to zdá příhodné, nebo nepříhodné. On v tom neznamená nic, tak jako samo se procházející dítě se sice může podle své vůle vydat svou cestou, avšak poté je podrobeno druhu cesty bez ohledu na to, zda se po ní kráčí dobře, nebo obtížně, zda je na konci krásný cíl, nebo propast.

S každým novým rozhodnutím člověka vzniká tedy nová cesta, a tím nové vlákno v koberci jeho osudu. Staré, doposud ještě neuvolněné cesty však běží přesto nadále před novějšími cestami, tak dlouho, dokud zcela neproběhnou. Nejsou tedy novou cestou ještě odstřiženy, nýbrž musí být ještě prožity, proputovány až do konce. Přitom kříží se také leckdy staré cesty s novými a způsobují tak nové obraty.

To vše musí člověk v prožití uvolnit, a tu se často diví, jak mohl k tomu či onomu přijít, protože už si není vědom svých dřívějších rozhodnutí, zatímco jejich následkům zůstává podroben, dokud se nevyžijí, a tím „nedožijí“! Nemohou být sprovozeny ze světa jinak než původcem samotným. Ten se od nich nemůže odvrátit, protože v něm zůstávají pevně zakotveny až do úplného vyřízení.

Všechny následky každého jednotlivého rozhodnutí musí tedy dospět až ke svému konci k vyřízení, pak teprve odpadnou od původce a přestávají existovat. Pokud ale vlákna nových, dobrých rozhodnutí kříží ještě probíhající dráhy starých, špatných rozhodnutí, pak budou účinky těchto starých, špatných následků tímto křížením s novými, dobrými odpovídajícím způsobem oslabeny, a mohou být, pokud jsou tato nová, dobrá rozhodnutí velmi silná, dokonce zcela rozpuštěny tak, že je nutné špatné následky v hrubohmotnosti rozvázat už jen symbolicky. I to je čistě zákonité podle vůle Boží ve stvoření.

Všechno působí přitom ve stvoření živě, aniž by člověk na tom kdy mohl něco změnit; neboť je to působení kolem něj a nad ním. Stojí tak v zákoně stvoření a pod ním.

V mém Poselství naleznete cestu, jak s jistotou dojít skrz toto bludiště následků vašich rozhodnutí do světlých výšin!

Těžká překážka se vám však přitom staví do cesty! Je to překážka, která ve mně vzbudila hrůzu: Protože to všechno musíte učinit sami, každý zcela sám za sebe.

Tato podmínka spoluspočívá v zákonitosti vaší svobodné vůle rozhodování a v na tom navazujícím samočinném působení dění ve stvoření a ve vás!

Chtění v rozhodnutí formuje cestu, která podle druhu chtění vede vzhůru nebo dolů. Lidské chtění vás však v současnosti vede převážně pouze dolů, a s kráčením dolů, které vy sami vůbec nedokážete zpozorovat, se souběžně zmenšuje a zužuje také schopnost vašeho chápání.

Hranice chápání, tedy vašeho obzoru, se tím zmenšují a z tohoto důvodu se navzdory tomu stále domýšlíte, že ještě stojíte na stejné výši jako dříve; neboť tato hranice je pro vás skutečně také v danou chvíli konečnou výší! Rozšířenou hranici nejste schopni sledovat, nemůžete rozumět tomu, co leží nad vaší vlastní hranicí, a odmítáte to všechno s potřásáním hlavou, nebo dokonce rozhorleně jako falešné, či dokonce neexistující.

Proto také neodkládáte tak snadno své chyby! Vidíte je snad u ostatních, avšak nikoli u sebe. Ať už vám to dávám na srozuměnou sebezřetelněji, vy si to nevztahujete na sebe. Věříte mi vše, co říkám, dokud se to týká ostatních. Avšak co mám vytknout vám, z čeho jsem tak často zoufalý, to nedokážete pochopit, protože v tom se všechny hranice kolem milého „já“ příliš zúžily! Tady je bod, na kterém tak mnohé ztroskotává, v čem vám nemohu pomoci; neboť tyto hranice musíte rozrazit vy sami, zevnitř.

A to není tak lehké, jak si myslíte. S ustaranou tváří stojíte často přede mnou, s láskou v srdci k velkému úkolu, a proto truchlící nad všemi, kteří své chyby nechtějí nebo ani nedokážou poznat, a já, já vím, že mnohé z těchto chyb, které ostatním tak přísně vytýkáte, zoufajíce si nad jejich jednáním, jsou v ještě mnohem větší míře zakotveny ve vás samých. To je to nejstrašnější na všem! A je to spoluzakotveno ve svobodné vůli rozhodování, která vám musí zůstat ponechána, protože je zakotvena v duchovním. Nikdy nemohu někoho nutit, aby se vydal cestou ke světlým výšinám! To spočívá jedině ve vlastních rukou každého člověka.

Proto s napomenutím ukazuji ještě jednou tento děj: S každým krokem dolů se hranice vaší schopnosti chápání posouvají stále úžeji k sobě, aniž byste si to vy sami uvědomovali! Proto byste tomu také nikdy nevěřili, kdybych vám to řekl, protože to nejste schopni pochopit, a proto ani nemohu pomoci tam, kde k tomu nepovstane nové, velké, dobrovolné rozhodnutí, které přichází touhou nebo vírou.

Tam jedině mohu zprostředkovat sílu k vítězství! K vítězství nad sebou samými, čímž budou oživlým duchem, který se chce vyšvihnout do výšin, rychle prolomeny zdi a úzké hranice. Ukazuji vám cestu a dávám vám při správném chtění také potřebnou sílu k tomu. Tak mohu pomoci tam, kde je k tomu pravé chtění, pravá prosba.

Avšak znovu se poté člověku staví do cesty překážka. Ta spočívá v tom, že síla mu může být k užitku jedině tehdy, když ji nejen přijme, nýbrž i správně použije! Sám ji musí správným způsobem použít, nesmí ji nechat v sobě nečinně ležet, jinak se od něj znovu vzdálí, zpět k východisku této síly. Tak přichází jedna překážka za druhou, když člověk vší silou poctivě nechce! A těmto překážkám dorostli jen velmi nemnozí. Lidstvo již duchovně příliš zlenivělo, zatímco vzestup se může zdařit pouze v nepřestávající čilosti a bdělosti!

Přirozené je toto dění, jednoduché a velké. Je v něm zakotvena podivuhodně dokonalá spravedlnost.

Pro lidského ducha není možné, aby mohl být zachráněn bez pokory! Opravdové pokoře stojí jako překážka v cestě jeho domýšlivost na vědění. Domýšlivost na vědění, které není žádným věděním; neboť v poměru ke schopnostem je nutné označit člověka ve skutečnosti mezi všemi tvory tohoto následného stvoření za nejhloupějšího, protože je příliš domýšlivý, než aby v pokoře něco přijal.

O tom se netřeba přít; neboť je to tak. Avšak člověk to neuzná, nechce tomu věřit, také jako následek jeho bezmezné domýšlivosti, která je vždy spolehlivým produktem hlouposti. Jedině hloupost plodí domýšlivost; neboť kde je skutečně vědění, tam nemá domýšlivost místo. Může vzniknout pouze v úzkých hranicích nízkých pomýlených představ, nikde jinde.

Kde nastává vědění, tam končí domýšlivost. A protože největší část lidstva dnes žije jen v domýšlivosti, není zde vědění.

Člověk úplně ztratil pojem pravého vědění! Už neví, co vědění je! Ne bezdůvodně žije v lidové mluvě jako moudrost známá věta: „Teprve při nejvyšším vědění vyvstává v člověku moudrost z přesvědčení o skutečnosti, že neví nic!“

V tom spočívá pravda! Získal-li však člověk nejprve toto přesvědčení, pak v něm odumře domýšlivost a může začít přijímání pravého vědění.

Všechno naučené studiem nemá s věděním nic společného! Ten, kdo se horlivě učí, může se stát učencem, proto jej však ještě zdaleka nelze nazývat vědoucím. Proto je také výraz věda tak, jak se ještě dnes používá, nesprávný. Právě dnešní člověk může sice mluvit o učenosti, avšak nikoli o vědění! Co se naučí na vysokých školách, to je pouze učenost, jako vystupňování a koruna učení se! Je to získané, nikoli vlastní! Jedině vlastní je však věděním! Vědění může přijít pouze z prožití, nikoli z učení!

Tak ukazuji ve svém Poselství pouze cestu, aby člověk, který po ní jde, dospěl na ní k prožitím, která mu přinesou vědění. Člověk musí také stvoření nejprve „prožít“, pokud o něm chce skutečně vědět. Možnost k prožívání dávám mu svým věděním, protože sám stvoření trvale prožívám!

Máme tedy učence a vědoucí. Učenci se mohou a musí učit od vědoucích!

___________

Abd-ru-shinova přednáška z nového českého překladu knihy Napomenutí, která je k dostání v našem obchodu.

Překlad je chráněn autorským zákonem.