Letnice! Teprve před několika málo dny jsme slavili svátek vylití svaté Boží síly do tohoto stvoření! Je to obnova, udržování a ozdravění!
Ta doba teprve přijde, kdy vy lidé pochopíte, jaká oběť ze Světla byla nutná, abyste byli vytrženi z jisté záhuby. Dnes toho ještě nejste schopni. Dalece to převyšuje veškeré lidské porozumění.
Na vás, nositelích kříže Svatého Grálu, musí se Slovo splnit nejdříve! Máte předcházet celému pozemskému lidstvu jako zářící vzory ve všem, co lidmi zde na Zemi hýbe.
Vyzdobte nyní své duše čistými rouchy, lidé; neboť máte slavit letnice! Kdo toho není schopen, bude duchovně počítán k mrtvým.
Prožijete letnice v den Svaté Holubice!
Jak často je toto jméno zmiňováno těmi, kteří se domnívají, že něco poznali. Má také přijít čas, kdy bude rozšířeno po celé Zemi. Budou tím splněna zaslíbení, která hovoří o milostech Božích, ale také o jeho nezkřivitelné spravedlnosti. S touhou, nadějí, a přece také s obavami přáli si lidé tuto dobu již po staletí.
Tak jako na jaře často burácejí bouře, ohlašujíce nové vzkříšení přírody, tak vám mají Velikonoce nyní zvěstovat vzkříšení vaše i lidstva z duchovního spánku, který trval mnoho tisíc let. Mají zvěstovat vzkříšení vašeho ducha, který byl doposud zotročen pozemsky vázaným rozumem.
Jak důležité a významné je také lidské slovo ve tkaní tohoto stvoření, v říši hrubohmotných úrovní, to jsem již sdělil.
Avšak nebylo přitom pochopeno, jak dalece vliv ve formování zachází a jak zhoubně může účinkovat zanedbání. Nejen jednotlivé slovo samo o sobě působí silně ovlivňujíc a formujíc na vaše okolí, nýbrž také způsob, jak slova sestavujete a řadíte, jak se snažíte je vyslovovat.
Je to podivné s pozemským lidstvem. Jako těžkopádná, ochablá, líná masa leží ve stvoření. Lidstvo, které v něm mělo tkát nejčileji, nejpohyblivěji, nejkrásněji a nejsvětleji, kdyby správně využilo schopnosti, které mu byly milostiplně ponechány.
Kdy se pozemský člověk naučí hledat každou chybu, každý důvod nezdaru a nenaplnění u sebe! Zdá se, že toho nikdy nebude schopen. Příliš velký je jeho ohled na sebe samého, zato příliš malé a příliš ohraničené je jeho svéhlavě strnulé myšlení.
Volání se žene vesmírem! Nastává velké vzkříšení a se hřměním následují nyní údery těchto světových hodin, které vám zvěstují dvanáctou hodinu, a s ní uplynutí současné doby se vším, co se v ní událo. –
To je otázka, která ti v soudu zahřmí vstříc! Jaký jsi, ne jaký jsi byl!
Buď tedy bdělý, pokud chceš obstát! Tak volám již dlouhou dobu k lidskému duchu. Avšak má varování dozněla nevyslyšena. Jen málokteří slyšeli volání, chtěli jej slyšet! Ostatní věřili, že mají něco mnohem lepšího v tom, s čím se doposud spokojili, ať už je to v církevních učeních nebo v tom, co nabízí mnohé sekty, nebo v úplné nevíře v cokoli z toho, co není pozemsky viditelné, pozemsky uchopitelné.