Kdo to myslí se svou vnitřní očistou vážně, ten musí v prvé řadě vědět, v čem a jak se má očišťovat. Dokud to vědět nebude, nemůže ve své snaze uspět, i kdyby měl na počátku velké chtění. Je tedy nanejvýš nutné, aby dokázal odhalit kořen toho nesprávného v sobě, jinak se nikdy neočistí.
Archiv rubriky: Volání
Chtění a duchovní pohyb
Při pohledu do řad stoupenců Poselství Grálu se lze setkat vesměs se dvěma vychýlenými sklony: na jedné straně s velkou ztuhlostí a úplnou absencí jakéhokoli vnitřního pohybu a na druhé straně se spalujícím žárem zlobného až nenávistného působení, které se zaměřuje na vytýkání chyb druhým, zatímco ty vlastní přehlíží. Jen zřídkakdy lze vidět správný duchovní pohyb, takový, jaký má být. Takový, jaký je potřeba k tomu, aby člověk mohl kráčet ke zralosti a tím pádem i spět ke Světlu.
Lidé už zapomněli, jak vypadá onen kýžený duchovní pohyb, a proto nyní stojí před tímto pojmem bezradně a marně pátrají po tom, jak ho docílit. Nevědí, co to je, ani jak se projevuje. A tak sahají jen po napodobeninách, které ovšem vycházejí jen z rozumových snah. Těmi však nelze rozhýbat ducha, a proto stojí duchovně stále na místě a ve svém vývoji nepokročili ani o píď.
K 31. 5. 2026
A co vaše sliby, povolaní? Zvony vyzvánějí a andělé roznášejí do celého světa jejich napomínající hlas. Kde jste zůstali, vy, kteří jste kdysi jásavě slibovali, že se budete podílet na světlé stavbě, která má vzniknout Bohu ke cti a lidstvu ku spáse?
K 30. 5. 2026
První slavnost Svaté Holubice, která se smí rozlít v plné síle nad novou Horou!
Vzhlédněte vzhůru, lidé, abyste spatřili duchovní stavbu, která se tyčí do výše nad novou Horou. Roky připravována a budována bytostnými služebníky, směla obdržet korunu, poslední článek, který ještě scházel, aby byla završena a zazářila v plné síle.
Slavnosti Grálu (k 29. 5. 2026)
Slavnost Grálu! Jak vysoké dění je s tímto pojmem spojeno, to si v plném významu nedokáže představit žádný tvor. V největším prohloubení a v nejpokornějším otevření se může vytušit jenom malou část toho, a i to stačí, aby rozechvěně klesl na kolena před velikostí Boží.
K 19. 4. 2026
Dnes si ještě nedokážete uvědomit, jak velká slavnost včera směla proběhnout. Vy z vás, kteří jste ji směli být vědomě i nevědomě účastni, jste mohli obdržet nesmírnou sílu, kterou máte použít ke svému vzestupu.
Použít, to je to správné slovo. Nenechte toto požehnání protéci kolem sebe, ale použijte jej v upřímné snaze o to, stát se lepšími. Žádný krok v tomto ohledu není malý, i kdyby se tak mohl na první pohled jevit. Protože každá, jakkoli dlouhá cesta se vždy v konečném důsledku skládá jen z mnoha a mnoha jednotlivých kroků, které odpovídají rychlosti a stylu chůze dotyčného člověka.
K 18. 4. 2026 (Slavnost Beránka)
Pád lidstva se do celého stvoření nesmazatelně zapsal a mnohé dění musí nyní jít jinými drahami, než jakými by se ubíralo při přirozeném vývoji. Zákony zůstaly nezměněny, ale musely se najít nové cesty, neměl-li nastat úplný zánik všeho.
K 17. 4. 2026
Zítřejší den je mnohem významnější, než že by byl „jen“ připomínkou výročí narození Syna Člověka. Jeho význam spočívá v paprscích, které v tento den stvořením odpradávna proudí a které zde tedy byly mnohem dříve, než došlo k pozemskému zrození Vyslance Božího v rámci jeho záchranné mise. Je to proto přesně naopak, než jak to mnozí chápou. Tento den není významný proto, že se narodil Syn Člověka, ale Syn Člověka se narodil právě v tento den proto, jaké duchovní proudy ten den Zemi a celý svět zasahují. Nemohl se narodit žádný jiný den, protože žádný jiný by neposkytl takové paprsky, po nichž by mohl sestoupit až na Zemi.
Příživníci
Slovo „příživník“ není pěkné. Vyvolává obraz někoho, kdo neprávem bere na úkor někoho jiného, aniž by dával nazpět odpovídající protihodnotu. Kdo tedy využívá ostatní. A to může platit v jakémkoli ohledu – nejen ve vztahu člověka k ostatním lidem, ale například také k přírodě, což v konečném důsledku znamená k přírodním bytostem, či vůbec k jakýmkoli jiným tvorům, kteří rovněž smějí působit v tomto stvoření.
Pokorné přijetí pravdy
Jestli se ukázalo něco, čeho lidský duch – zdá se – není schopen, pak je to vpravdě pokorné přijetí pravdy, tedy právě to, co by především mezi lidmi hledajícími Světlo mělo být tou nejsamozřejmější věcí. Avšak není! Je to dokonce zcela naopak, neboť pokornému přijetí pravdy, zejména týká-li se jeho samotného, se člověk brání ze všeho nejvíce. A dokáže při tom vykonat neuvěřitelné věci, jen aby co nejvíce oddálil okamžik, kdy jej pravda stejně zasáhnout musí, kdy se rozvalí pevné zdi, jež si kolem sebe vystavěl, jen aby nemusel pohlédnout na prázdnotu či zkažená místa svého nitra.