Při pohledu do řad stoupenců Poselství Grálu se lze setkat vesměs se dvěma vychýlenými sklony: na jedné straně s velkou ztuhlostí a úplnou absencí jakéhokoli vnitřního pohybu a na druhé straně se spalujícím žárem zlobného až nenávistného působení, které se zaměřuje na vytýkání chyb druhým, zatímco ty vlastní přehlíží. Jen zřídkakdy lze vidět správný duchovní pohyb, takový, jaký má být. Takový, jaký je potřeba k tomu, aby člověk mohl kráčet ke zralosti a tím pádem i spět ke Světlu.
Lidé už zapomněli, jak vypadá onen kýžený duchovní pohyb, a proto nyní stojí před tímto pojmem bezradně a marně pátrají po tom, jak ho docílit. Nevědí, co to je, ani jak se projevuje. A tak sahají jen po napodobeninách, které ovšem vycházejí jen z rozumových snah. Těmi však nelze rozhýbat ducha, a proto stojí duchovně stále na místě a ve svém vývoji nepokročili ani o píď.
A přitom duchovní pohyb je právě to, čím by se měl vyznačovat každý stoupenec Grálu, co by mělo být jeho ozdobou, ať už na základě svého druhu, zralosti nebo vzdělání patří k jakémukoli pozemskému stavu. Všechny druhy lidí by se tímto pohybem měly pomoci prožhavit a oživit, což je ostatně úkol, s nímž jste přišli na tuto Zemi.
Proč je tedy správný duchovní pohyb mezi stoupenci Grálu tak zřídkakdy k vidění? Jednoduše proto, že vám schází to nejhlavnější k tomu – správné chtění! Vždyť každému pohybu musí předcházet chtění. To platí jak pro pohyb tělesný, tak pro pohyb duchovní. Abyste se tedy duchovně hýbali tak, jak je to potřeba, musíte to chtít. Ale vy nechcete, i když si o sobě myslíte, že ano! Kdybyste totiž v sobě měli správné chtění ke Světlu, k dobru, k Bohu… pak byste se i hýbali tímto směrem, protože vaše skutečné chtění se vždy projeví.
O tisících a tisících věcí se dá říci, že jsou součástí vašeho chtění. A přitom by vaše chtění mělo být tvořeno jen jedním – touhou sloužit Bohu. Ta ve vás tu a tam sice probleskne, zejména na začátku vaší cesty nebo později při nějakém hlubším, nejčastěji nepříjemném prožívání. Ale jen probleskne – krátce a v porovnání s tím, co je potřeba, i slabě, a proto je brzy přehlušena něčím jiným. Něčím, co je taktéž součástí vašeho chtění. Někdo chce mít pozemské statky a požitky, někdo chce mít ženu či muže a děti, někdo chce mít především pohodlí, někdo se chce slunit ve zdánlivých duchovních prožitcích, někdo chce být důležitý a obdivovaný, někdo si vysní konkrétní formu, jakou chce splňovat… Některá z těchto chtění by nemusela být sama o sobě špatná, jen se špatnými stávají tehdy, když na nich trváte, tedy když je kladete před to, co po vás chce Bůh. Pak se stávají svévolí a vy v důsledku takovéhoto prosazování své vůle potemníte, jelikož se stavíte proti Bohu.
Mnohá chtění jsou však špatná už od základu, především pak to nejvíce rozšířené chtění – chtění zůstat stejný, tedy neměnit se, neodkládat chyby. Není to jen absence chtění měnit se, nýbrž velmi často je to právě zřetelné postavení se proti nutnosti vlastní proměny, která na vás naléhá a tlačí. Jsou to všechny ty situace, kdy jste byli tkaním Božích zákonů přivedeni k vlastním balvanům, jimiž jste si zatarasili cestu ke Světlu, a kdy jste se navzdory zjevnému projevení se vašich slabostí přesto rozhodli své chyby nevidět a neuznat. Takovýchto situací jste v malém či velkém zažili již stovky a jen zřídka jste někteří alespoň částečně zkoumali, zda chyba náhodou nespočívá ve vás.
Ale zpět k tomu, co je to vlastně duchovní pohyb. Jak samotná slova zřetelně říkají, jedná se o pohyb ducha. Tedy když duch vykonává činnost. A k tomu dochází, když duch využívá své schopnosti k provedení něčeho – tedy když používá svou schopnost cítění ke zkoumání pravdy. Jen tehdy, když se používá schopnost cítění, může duch kráčet vpřed. Ať už se noří do věčných zákonů a tím je poznává, anebo v každodenním boji rozlišuje, co pochází od dobrého a co od zlého. Ke všemu tomu je zapotřebí duch, jelikož rozum to za něj vykonat nemůže.
Ale aby se jeho schopnost cítění mohla vůbec uplatnit, musí to člověk chtít. Musí chtít rozlišovat pravdu od lži, dobro od zla. Musí chtít jít do hloubky a nedělat si to příliš jednoduchým a pohodlným. Na tak mnohé by se musel začít dívat jinak, jen kdyby se byl doopravdy schopen ponořit až k samotnému jádru věci.
A tímto rozlišováním a zkoumáním by se zároveň naučil poznávat své vlastní chtění! To by byl ten nejdůležitější krok k vlastní očistě, protože bez čistého chtění nemůže nikdy dospět vzhůru ke Světlu. Všichni máte přitom své chtění plné nečistých a nesprávných pohnutek. V tom mezi vámi neexistuje žádná výjimka. Ale jen málokdy jste ochotni vůbec zkoumat, jaké vaše chtění se v tom či onom projevilo. Kdy vaše jednání pramenilo z dobrého chtění a kdy se naopak projevilo sobectví, snaha ublížit druhému a podobně.
Proměnit se však budete moci jen tehdy, když vyčistíte své chtění, a to dokážete, pouze pokud si budete ochotni připustit, že často nejednáte ze správných pohnutek. Příležitost k tomu máte každý den, protože vaše skutečné chtění se přece projevuje neustále. Jen ho musíte být ochotni vidět a se vší vážností ho zkoumat.
To pak bude ten nejlepší krok k tomu, abyste pochopili, co je to duchovní pohyb. Protože poté začnete takto zkoumat vše, s čím se budete setkávat, a tím se konečně vydáte správnou cestou, která vás vyvede vzhůru.