O církevnictví a sektářství už bylo řečeno mnoho slov. Příliš se těmito tématy nezabýváte, a pokud už ano, pak se většinou domníváte, že se týkají ostatních. Znáte lidi, kteří jsou pevně lapeni v sítích nějaké církve, a možná je vám to i líto, protože o nich víte, že jsou to „jinak dobří lidé“. O sektách se dočítáte v novinách a bádáte nad tím, jak mohli být oni lidé tak hloupí, že odevzdali celý svůj život nějakému pochybnému vůdci, jehož činnost se mnohdy vyznačuje krutostí, zločinnými praktikami, naprostým odtržením od reality a podobně.

Takovéto nejkřiklavější případy není těžké poznat, ale aby člověk dokázal stát pevnýma nohama i na této půdě, musí dokázat rozpoznat principy, které nutně vedou ke stejným koncům, i když na sebe mohou vzít méně zjevnou formu. Jenom tak se vyvaruje toho, aby sám podlehl nástrahám církevnictví či sektářství. Každý by se měl mít velice na pozoru a nepřecházet to lehkovážně, protože sklony k církevnímu nebo sektářskému přístupu jsou v lidech hluboce zakořeněny a projevují se, ačkoliv to ti, kteří takto jednají, vůbec nepozorují. Právě to je na tom to zrádné, že například ani členové těch nejzcestnějších sekt by o sobě naprostou většinou nikdy neřekli, že jsou členy sekty, a naopak jsou přesvědčeni, že svou činností slouží Bohu, Světlu, dobru… podle toho, v co věří.

Jak církevnictví, tak sektářství jsou přitom velice rozšířeny i mezi čtenáři Poselství Grálu. Protože všichni vědí, že Syn Člověka nechtěl žádnou církev založit, pochopitelně se dušují, že oni v žádné církvi nejsou. Přesto však vybudovali nejednu pozemskou organizaci, která se vklínila mezi ně a Stvořitele a která vykazuje všechny další znaky církve. Má své vedení, které bylo určeno jen na základě lidského mínění, a nikoliv podle toho, jak se kdo zachvívá podle Božích zákonů. Lidé jsou v rámci této organizace oceňováni, povyšováni a jmenováni do funkcí podle toho, jak moc se jejich působení líbí vedení, a nikoli podle toho, jak je na ně pohlíženo shůry. A téměř veškeré živé dění a proudění již dokonale zatuhlo a z původně živých forem uctívání Boha zbyly jen prázdné, ničím nenaplněné zvyky, jichž se lidé účastní jenom fyzicky, zatímco jejich duch spí.

V případě sekt se mezi člověka a Boha většinou staví jiný člověk. Velice silnou roli zde hraje jednotlivec, nanejvýš tak dvojice tvořená mužem a ženou. Nejde tedy o celou rozsáhlou organizaci, jako je tomu u církve. Tento jednotlivec zde hraje rozhodující roli a přímo či nepřímo se staví do role přináležející Stvořiteli. Přímo to nebývá až tak časté, byť se našlo dost takových opovážlivců, kteří se prohlásili například za Imanuele, nějakou jeho část, případně za někoho jiného podle toho, co odpovídá světonázorům onoho člověka.

Nepřímo to ovšem bývá velmi časté. Projevuje se to tím, že si daný vůdce sekty nárokuje schopnost poznat a určovat, kdo kráčí správně a kdo ne. On sám určuje odměny a tresty, jakkoli se možná domnívá, že se řídí nějakými pokyny shůry, vyciťováním nebo něčím jiným. A především je naprosto přesvědčen o své neomylnosti a správnosti svých názorů, že každého, kdo se mu jakkoli postaví nebo s ním v něčem zásadním nesouhlasí, okamžitě velice tvrdě odsoudí, udělá z něj někoho, kdo již nemá právo na život, je zatracen a podobně.

Možná pro vás bude pro správné pochopení snazší, když se nejprve zkusíte seznámit s činností a projevy nějakých sekt, které nevycházejí z Poselství Grálu. Budete to moci pozorovat více nezaujatě, a je tedy větší šance, že se z toho více naučíte. Je totiž velice důležité, abyste pochopili principy, protože jakmile je dokážete rozpoznat, pak budete schopni odhalit stejná vlákna i tam, kde nejsou natolik zjevná.

Jako ve všem, tak i zde totiž existuje mnoho odstupnění. Jako sektu si velmi často představíte nějaké uskupení, jehož členové se někde usídlili společně a vytvořili komunitu kolem toho, koho mají ve svém středu. Případně nemusí mít společné bydliště, ale přinejmenším svého vedoucího často navštěvují, snaží se dostat do jeho blízkosti a přízně a jsou ochotni společné věci či vůdci samému věnovat všechny své prostředky, všechen svůj čas a především celé své nitro. To je však jen jedna forma. Nejzřetelnější, nejpříměji zformovaná, nicméně zdaleka ne jediná. Sektářské principy se mohou projevovat i v mírnějších podobách, ale stále půjde o tytéž principy. Bude v nich nekritické uznávání nějaké autority, zbožšťování dotyčného, stavění na piedestal a četné další projevy. To všechno lze dnes činit i na dálku a není k tomu nutné ani osobní setkávání.

Možná si stále myslíte, že vás se všechno toto netýká. Je tedy třeba se zmínit o jedné velmi zákeřné nástraze, jíž padají za oběť početné zástupy. Jestliže nyní přijdete k nějaké církvi nebo sektě, která dospěla do svého úplného projevu principů, na nichž je založena, pak to s největší pravděpodobností ihned nebo velmi brzy poznáte, pokud tedy v sobě nechováte nějakou stejnorodost, kvůli níž byste se spolu s danou církví nebo sektou zachvívali harmonicky.

Je ovšem nutné si uvědomit, že spousta církví a sekt byla vybudována lidmi, kteří se v určitou dobu zachvívali správně, vydali se na cestu ke Světlu a bylo jim požehnáno. Jsou to lidé, kteří vystoupili z průměru, využili své dary a přinesli něco osvěžujícího, něco nového, něco, z čehož bylo pociťovatelné spojení s vyššími úrovněmi. Mohli se věnovat třeba léčitelství, komunikaci s bytostnými nebo čemukoliv jinému. Právě toto oslovilo a přitáhlo větší či menší počet lidí a oslovilo a přitáhlo to i vás. Jenomže to bylo kdysi. Jak často už se stalo, že lidský duch, který zaplál a postavil se do požehnané úlohy, se postupem času od správného působení odklonil. Mohla se u něj projevit pýcha, mohl propadnout lenosti a pohodlnosti – zkrátka, přestal být bdělý a přestal se správně hýbat. V pocitu uspokojení z toho všeho, co až doposud dokázal, zapomněl odkládat své chyby a rozvíjet se dále. A tak se jeho cesta postupně stále více odvracela od Světla, aniž by to on sám pozoroval.

To je sice vždy smutné, avšak to nejhroznější na tom je, když dotyčného na této cestě následují celé zástupy ostatních. Ani oni neprohlédnou tento odklon, ke kterému někdy dochází jen velmi pozvolna a po nepatrných krůčcích, a stále vycházejí z toho, co bylo správně na začátku působení. Pomalost proměny jim znesnadňuje to celé prohlédnout a ani postupné zrychlování a nezadržitelnost nevyhnutelného pádu je nevyburcuje k procitnutí. Neodhodlají se k tomu, aby nezaujatě porovnali působení nějakého člověka či skupiny v dobách živého zachvívání a v době současné. Jak propastný rozdíl by kolikrát museli spatřit! Mnohdy by si všimli, že to, co se kdysi v dané skupině oprávněně odsuzovalo jako nesprávné, je nyní běžnou součástí působení této skupiny. Že zatímco kdysi byla pozornost upnuta vzhůru ke Stvořiteli, nyní se postupně nenápadně upíná k člověku. A spoustu dalších takových věcí by museli vidět… jen kdyby toho byli schopni.

Ale proč nejsou? Protože dobrovolně odevzdali část své svobodné vůle nějaké pozemské organizaci nebo jednotlivci, čímž vyřadili své vlastní údy a přestali být bdělí! Motivací k tomu velmi často bylo domnění, že onen skvěle působící člověk „to přece ví lépe“, „má spojení se Světlem“, „rozumí věcem, které jsou nad mé chápání“ a podobně. Ale i když je někdo v plnění své vznešené úlohy povznesen vysoko nad rámec běžného, přesto to neznamená, že byste snad měli vyřadit vlastní cítění a vlastní bdělost! Ani Syn Člověka přece nevyžadoval „slepou“ poslušnost, ale naopak k vám neustále volal, ať usilujete o přesvědčení a ať jste bdělí.

Kdo toto stále nechce pochopit, ten v sobě neožije dostatečně na to, aby mohl působit v nové době, která již nastává. Budete se muset vysekat z pout, jimiž jste se sami svázali, a nezbývá vám k tomu moc času. Je k tomu potřeba odvaha, kterou musíte prokázat. Bůh chce mít odvážné lidi, protože odvážný člověk dává jasně najevo, že si je vědom své odpovědnosti a že ke svobodě svého rozhodování přistupuje vážně. Takovému se dozajista dostane i potřebné pomoci, protože Bůh nezapomíná na ty, kteří k němu usilují.