Kdo to myslí se svou vnitřní očistou vážně, ten musí v prvé řadě vědět, v čem a jak se má očišťovat. Dokud to vědět nebude, nemůže ve své snaze uspět, i kdyby měl na počátku velké chtění. Je tedy nanejvýš nutné, aby dokázal odhalit kořen toho nesprávného v sobě, jinak se nikdy neočistí.
Žel, jen nemnozí z těch, kteří se cestou své vlastní očisty zkusili vydat, se v tom propracovali až do dostatečné hloubky. Ostatní zůstali příliš na povrchu nebo na půli cesty, a proto navzdory některým upřímným pokusům nepokročili o moc dále, ba naopak – velmi často v průběhu let poklesli, namísto toho, aby stoupali výše.
To proto, že to nečisté v sobě nehledali na správném místě. Z mnoha důvodů, od lehkovážnosti a povrchnosti přes nedostatečnou poctivost k sobě samým až po tak často rozšířenou pýchu a ješitnost. Mylně totiž předpokládali, že mají čisté chtění. Některé své chyby, zejména ty méně zakořeněné, byli ochotni uznat, to ano, ale vůbec jim nepřišlo na mysl, že nečisté by mohlo být samotné jejich chtění. Vždyť přece přijali Slovo Poselství Grálu a chtějí podle něj žít!
Zajisté, toto chtění ve většině z vás skutečně je, především na počátku cesty. Ale kromě tohoto dobrého je vaše chtění tvořeno ještě mnoha dalšími věcmi. Chtění není něco jednolitého, co je buď čisté a světlé, nebo nečisté a temné. Spíše jej lze přirovnat k provazci spletenému z mnoha vláken, z nichž některá mohou být světlá, zatímco některá, nebo spíše mnohá, jsou temná. Ta první vytvářejí most, který vás spojuje s Výšinami, ta druhá vás od nich oddělují a stahují dolů do temnot.
A tak se ve vás neustále odehrává boj o to, kterým vláknům dáte svými rozhodnutími přednost. Zdali se rozhodnete pro světlé chtění, nebo pro temné či zakalené. Pokud dáte přednost tomu světlému a dokážete to svými činy, pak tím prosvětlíte i to temné v sobě a vaše chtění se stane čistějším. Jestliže však upřednostníte nesprávné chtění, dojde tím zároveň k oslabení a zakalení toho čistého ve vás, takže vaše dřívější záře pohasne a pro vás je pak obtížnější navázat úzké spojení se světlými úrovněmi.
Zkuste si představit jeden příklad, který je ostatně dosti rozšířený, takže jej budete znát buď přímo z vlastního prožití, nebo ze svého okolí. Vydáte se duchovní cestou a začnete proměňovat některé své staré zvyky, přestane vám záležet na něčem, na čem vám dříve záleželo, a důležitost začnete přikládat něčemu jinému, hodnotnějšímu. Někomu blízkému z vašeho okolí, například manželovi, manželce, rodiči a podobně, se vaše proměna k lepšímu nebude zamlouvat, a proto vám ji začne nejrůznějšími způsoby – přímými i nepřímými – ztěžovat. Když v sobě nemáte dostatečnou vnitřní pevnost, díky níž byste dokázali vydržet takto vzniklé nepříjemné situace, které budou zraňovat vás nebo dotyčného blízkého člověka, budete přinejmenším v některých věcech danému člověku ustupovat, protože se budete chtít vyhnout těžkému prožívání. A to je právě to druhé vlákno v provazci vašeho chtění – chtění vyhnout se nepříjemnostem. Když se mu poddáte, často pod tlakem rozumových argumentů, upřednostníte své nesprávné chtění před tím světlým. Tím své nesprávné chtění posílíte, dáte mu v sobě větší prostor a při častějším opakování se vám lehce stane, že chtění vyhýbat se nepříjemnému prožívání se nepozorovaně stane silnějším než chtění kráčet vzhůru ke Světlu. To pak musí zákonitě slábnout, až může mezi vším tím, čemu takto dáte přednost, dočista zhasnout.
Byl to samozřejmě jen jeden konkrétní příklad, ale měl by stačit k získání lepší představy, jak dochází k tomu, že lidé postupem času zcela ztrácí své původní krásné a opravdové chtění ke Světlu. Protože nutnosti rozhodovat se mezi světlem a temnem v sobě nemůže nikdo uniknout, je tomu samočinně vystavován působícími zákony stvoření. A pokud směl být Světlu zpečetěn, pak se tak děje ve zvýšené míře a síle.
Tak se tedy i stalo, že naprostá většina zpečetěných tak dlouho přehlížela nesprávná vlákna svého chtění, až tato prorostla a otrávila to dobré chtění, které měli na začátku. Skutečné chtění ke Světlu, to, které pochází z ducha, se vytratilo a zůstalo po něm jen rozumové chtění ke Světlu. Toto rozumové chtění však nemůže uvést do činnosti duchovní síly, je prázdné a duté. Ale to takto vnitřně vyprázdněný člověk nepozoruje a stále si myslí, že ještě kráčí vzhůru, protože svým rozumem stále uznává Poselství Grálu, stále se chce účastnit pobožností a slavností a stále chce vykonávat nějakou prospěšnou činnost. Nic z toho však není živé. Ba naopak, je to mrtvé a nepřináší to žádný duchovní užitek. A kříž, který směl dotyčný nosit na svém čele, mu je nakonec smazán, protože spojení se Světlem se v důsledku jeho chtění přerušilo.
Proto vy všichni, kteří to myslíte se svou cestou vzhůru vážně, dávejte si pozor na čistotu svého chtění! Odvážně a bez přikrášlování odhalujte své nesprávné pohnutky projevující se ve všech vašich životních situacích, protože na tom, zda se jich zbavíte, závisí vaše bytí a nebytí.