Dnes si připomínáte odchod Vyslance Světla ze Země, odchod, který byl, jak víte, zapříčiněn nesmírným selháním všech tehdejších povolaných. Víte, jak málo se jich ve skutečnosti vůbec dostavilo, a také víte, že i ti, kteří volání Grálu zaslechli a přišli, vyvinuli příliš málo snahy k tomu, aby se oprostili od svých chyb a vřadili se do skutečného splňování.
To, čím chtěli přispět ponejvíce, bylo jejich dobré chtění… a jinak nic. Dobré chtění sice skutečně ve většině případů měli, to ano, ale že ono samotné nestačí, to už od Vyslance, který je na to stále znovu upozorňoval, slyšet nechtěli. Ať se namáhal, jak chtěl, ať už jim to vysvětloval jakkoli, lidé si přesto své chyby zarytě drželi a vůbec nechápali, v čem spočívá jejich nesprávný přístup, v čem se na vše dívají ze svého malého lidského pohledu, místo aby na to pohlédli ve Světle Pravdy, jak bylo jejich povinností. Setrvali v lidském stanovisku, lidských názorech, lidském smýšlení. Tedy přesně v tom, co Syn Člověka tak vytrvale označoval za nesprávné.
Dobré chtění! Do té míry, do jaké nechali svému duchu volnost působení, se u nich dobré chtění projevit muselo, protože duch skutečně usiluje jedině za světlým, ušlechtilým a správným. Jenomže toto dobré chtění nebylo to jediné, co v sobě chovali, jelikož kromě něj měli také spoustu vlastních přání.
U některých měla tato přání formu snadno rozpoznatelných snah o uplatnění se, získání výhod a podobně, ale všemi takovýmito sobeckými tužbami se ihned sami vylučovali z možnosti začlenění se do světlé pyramidy povolaných. Všichni však takovéto zřetelné sebestředné sklony neměli, což ovšem zároveň neznamená, že by neměli vlastní přání. Měli, jen v o něco nenápadnější podobě. Jádrem těchto vlastních přání totiž bylo chtění ponechat si své chyby. Zní to obyčejně, ale je to vlastně to největší úskalí, na které naráželi všichni do jednoho a na které, přiznejte si to upřímně, narážíte také vy všichni dnes zrození.
Neboť když ponecháme stranou ty z vás, kteří už zpočátku přistoupili ke Slovu Poselství se sobeckou snahou využít jej ke svým ješitným snahám, tak ve většině případů ani vám nebylo možné upřít ze začátku dobré chtění. To, které vás přivedlo ke zpečetění nebo ke snaze pomoci tam, kde jste se domnívali, že se slouží Světlu. Někteří, kteří jste se nespokojili s pouhými pomocnými hrubohmotnými pracemi například na údržbě chrámů a nesnažili se toto vydávat za službu Světlu, jste z vlastní iniciativy přišli i s nějakými dalšími činnostmi, kterým jste se chtěli věnovat a přinášet jimi něco dobrého na Zemi. Že ale těmito svými činnostmi nepřinášíte nic nového, ba naopak jimi navzdory namlouvání si opaku setrváváte ve starém, to už nechcete pozorovat. Ale ať už své působení zkusíte ověnčit čímkoli, pravdou zůstává, že jste ve svém nitru neprodělali důkladnou proměnu základních postojů, a proto ani nemůžete přinášet nic nového bez ohledu na to, jak dobré máte chtění.
Jenomže jak dobré ho vlastně máte? Nebo lépe řečeno, ještě pořád máte dobré chtění? Anebo jste už i to málo, co ve vás ještě mělo alespoň nějakou hodnotu, ztratili? V upřednostnění všeho ostatního. Ve vztazích k lidem, ve svých sklonech, ve své neochotě přiznat si své skutečné chyby… Je to pro vás hůře pociťovatelné, protože se pohybujete mezi stejně smýšlejícími lidmi a vůdci, kteří sami nemají spojení se Světlem. Ale přesto byste to museli cítit každý sám za sebe, jen kdybyste chtěli.
Představte si, že byste to tehdy byli vy, takoví, jací jste dnes, mezi kým by Syn Člověka pobýval na Zemi a na koho by se při svém poslání chtěl spolehnout. Myslíte, že by to dopadlo jinak? Nedopadlo! Skončilo by to totiž úplně stejně!
Jen si to každý přiložte ke svému nitru a bezohledně se zkoumejte. Nemůže vám z toho vyjít nic jiného.
Jak tedy můžete být tak v klidu? Spokojení s tím, co máte a co děláte. Vedete rozvážné řeči o Poselství a životě podle Slova, mnozí o tom pořádáte přednášky nebo to jinak šíříte do světa, ale dnes a denně podáváte důkaz o tom, že jste ze slov Vyslance nepochopili vůbec nic. Že jste si je nepřiložili ke svému nitru a ke svým chybám.
Tak jak chcete sloužit Světlu?
Kdybyste tušili, jak mnozí z vás platíte za ztracené, pak byste se ještě vší silou pokusili vzchopit a rychle ještě přehodnotit celé své základní nastavení. Neboť svou liknavost nebudete moci svést na to, že selhali především ti, které jste chtěli vidět ve svém čele. Sami jste si je vyvolili, ať už v „oficiálním“ Hnutí, nebo v jiných uskupeních. Nejednali jste v tom podle vůle Nejvyššího, tak se ani nemůžete nyní divit tomu ztroskotání. Však to tak dopadnout muselo, když jste jednali jen podle svého uvážení, byť možná s dobrým chtěním.
Světlou stavbu jste přivedli do stejného zmaru jako za života Vyslanců, a proto z ní po úderu meče zbyly jen trosky. Tak se rozhlédněte, vy, kteří zpod nich ještě zvládnete namáhavě vylézt! Rozhlédněte se, kde zasvítilo nové světlo, a poučeni se tentokrát vydejte na cestu světlého splňování. Poučeni ve svých chybách, poučeni v tom, že Boží vůle je jiná, než jak si ji snažíte navzdory všemu vědění vykládat. Vykročte tentokrát s pokorou, neboť bez ní dojdete ke stejnému konci jako doposud, ale bude to konec úplný.
Nenaříkejte nad svým utrpením, nenaříkejte nad tím, že jste naděje vkládali do nesprávného, neváhejte a nezdráhejte se, nýbrž jděte odvážně, protože nic jiného vás nezachrání a na nic jiného nezbývá čas. Všechno to, co vám teď přijde tak tvrdé, se takto událo jen kvůli tomu, aby vám to pomohlo! Tak se této poslední pomoci chopte a děkujte Bohu, že ještě smíte.