Jak daleko vpřed byste se mohli dostat, především duchovně, ale také pozemsky, jen kdybyste v sobě chovali nejprostší a nejpřirozenější cítění… důvěru ve svého Boha! Jaké požehnání by se na vás mohlo snést! Nemáte vpravdě ani tušení o tom. Kdybyste se nechali opravdu s důvěrou vést, vedlo by se vám mnohem lépe a vaše díla by musela pozvedávat Zemi, místo aby ji zatěžovala, jak tomu tak namnoze je, když se ve svém jednání řídíte jenom svým uvážením.
Nikdy jste se nenaučili skutečně důvěřovat Stvořiteli a jeho vedení a naprostou většinu toho, co jste – byť často s dobrým úmyslem – chtěli vykonat jako službu Bohu, jste udělali jen svévolně v úzkém a povrchním rámci svého smýšlení, které je tak vzdálené od pochopení pravé Boží vůle. Svá přání jste si chtěli plnit, nikoli pokyny shůry, a ještě to opovážlivě předkládáte Bohu, aby vás za to odměnil. Niterně to po něm požadujete, jakkoli byste si to takto nikdy netroufli říct a nepřiznali si to.
Mnozí jste věnovali opravdu velmi mnoho úsilí věcem, které jsou navenek možná krásné, jako jsou různé kvalitní rukodělné výrobky, upravené zahrady, bylinkové výtažky, „ušlechtilé“ články či jiná umělecká díla atd., ale uvnitř… uvnitř v sobě mají všechny tyto vaše výtvory zatkáno postavení se proti vůli Boží! A takto budou také v samočinném působení zákonů stvoření posuzovány! Ne podle toho, co byste si rádi mysleli, ale podle toho, jaká je skutečnost.
Zejména vás, kterým tato poukázání platí nejvíce, se tato slova dotýkají, nelíbí se vám a nesouhlasně je odvrhujete, protože vám berou to, na čem si tak zakládáte. Berou vám samolibé přesvědčení, že svým konáním sloužíte Světlu. Jenomže vy jste se neptali na vůli Stvořitele, když jste se do toho všeho pouštěli, když jste začali stavět zahrady a domy nebo když jste si vysnili a pak uskutečňovali nějakou jinou konkrétní formu své činnosti. A nyní chcete, požadujete, aby vaše svévolná díla přijal.
Neuvědomujete si, kolik rozhodnutí jste v průběhu času ve své svobodné vůli učinili, když jste měli na výběr, jestli se tvrdohlavě přidržíte své vlastní vymyšlené cesty, nebo se zastavíte, a přece jen pohlédnete vzhůru, odkud je vám v lásce i přísnosti ukazováno něco jiného. Byla to rozhodnutí, která proběhla ve vašem nitru, o nichž však ani nevíte, protože se svým skutečným nitrem nejste v denním vědomí spojeni. Žijete totiž převážně v rozumu a pocitech a důležitě se přitom oháníte slovem „cit“, které znáte z knihy všech knih, ale k jehož pravému poznání jste doposud nedošli. –
Důvěra v Boha! Kdybyste svého Stvořitele skutečně znali, pak byste mu důvěřovali stejně tak samozřejmě, jako je pro vás samozřejmé třeba dýchání nebo tlukot srdce. Bylo by to něco, co by vám nikdo nemusel vysvětlovat, o čem byste ani nemuseli přemýšlet, protože byste to žili. V dětské, vroucí důvěře byste se nechali vést a dělali kroky, které byste možná zprvu nechápali, ale které by se vždy nakonec ukázaly jako správné, potřebné a mající velký duchovní význam. Zjistili byste, že služba Bohu spočívá v něčem mnohem hlubším než v tom, co děláte dnes. Donutilo by vás to zastavit se, zklidnit a naslouchat svému nitru.
Představte si, že by k vám shůry zaznělo, že máte zanechat toho, čemu jste se posledních pět, deset, dvacet let věnovali a co bylo vaším životem a v čem jste si mysleli, že spočívá vaše služba Bohu! Kdyby vám bylo jednoduše řečeno, že s tím máte přestat. Jen tak – bez vysvětlení, bez výhledů na něco jiného… Dokázali byste poslechnout? Měli byste takovouto důvěru, anebo by zvítězil rozum se spoustou svých vysvětlení, že to či ono není možné, že to určitě nebylo přijato správně, že na vaší dosavadní činnosti přece není nic špatného a tak dále?
Ani netušíte, kolikrát se to totiž už skutečně stalo, a vy jste v takových chvílích stejně dali vnitřně přednost buď svým přáním, která jste takto zcela nepokrytě nadřadili nad vyšší vůli, anebo strachu, protože jste se báli, že přijdete o to, co vám nějakým způsobem doteď dávalo oporu. Tím jste se však Světlu vzdálili, místo toho, abyste se mu přibližovali. Poklesli jste a temnějšími se staly i vaše činy, protože je nyní vykonáváte na základě vědomého rozhodnutí se v rozporu s Boží vůlí. A divíte se, velice se divíte, když jsou pak vaše díla označena jako temná a Zemi zatěžující, a vy přitom držíte v ruce například svůj navenek krásný výrobek, který vám téměř každý člověk pochválí.
Jenomže vy jste měli splňovat duchovně! K tomu je potřeba mnohem více, než jen ovládnout nějakou líbivou rukodělnou či uměleckou činnost. A rozhodně mnohem více, než jen sedět doma u počítače a „šířit do světa“ hodnotné myšlenky a citáty. Takto pohodlná služba Bohu dozajista není. Jen duchovní námaha vás dovede dále a námaha je, jak už ostatně toto slovo samo říká, pravým opakem pohodlnosti. A i když se někteří z vás dokážete namáhat tělesně či intelektuálně, k opravdové vnitřní práci se odhodlat nechcete.
Jen se jednou ve svém nitru ztište. Přestaňte se vším, co jste až doposud dělali, a nechte v sobě zesílit jen jediné přání: splnit vůli Boží. Ale jen toto přání, nic jiného! Nepředstavujte si u toho vůbec žádnou formu, nechovejte přitom žádná svá v hloubce ukrytá přání, žádné představy, myšlenky a názory. Naopak buďte připraveni vzdát se úplně všeho! Svého postavení, svých zvyků, výsledků dosavadní práce, svých blízkých… čehokoli. Jedině do takovéto půdy lze totiž úrodně zasadit semínko pravé služby, z něhož jednou vyrostou Bohem chtěné květy a plody.
K tomu však potřebujete důvěru v Boha. Musíte Světlu věřit, že vám svým vedením skutečně pomáhá, a potom s důvěrou také vykročit ukázaným směrem. Nebát se, nenechat se zadusit či otrávit vlastními pochybnostmi nebo posměchem a nepřátelstvím jiných lidí. Vždyť v síle Světla můžete vykonat vše! Ale jen tehdy, když v ní budete v důvěře doopravdy stát. To znamená, když ponecháte moudrosti Stvořitele, aby vám ukázal, jaká je vaše cesta vzhůru, a nebudete se snažit vymýšlet tyto cesty sami ve svém omezeném smýšlení.
Při pravé prosbě je vám cesta vždy ukázána! A je pak jen na vás, jestli v sobě máte potřebnou důvěru, abyste po ní pak šli. Bez této důvěry budete klopýtat, potácet se a nakonec nevyhnutelně i padnete, protože absence důvěry v Boha nutně značí, že ke svému Stvořiteli nemáte správný vztah a postoj. Ale kdo nezaujme správný postoj v prvé řadě právě v tomto, ten už nemá napříště v říši Boha místo. Správný vztah k Bohu je přece vůbec první podmínkou k dalšímu trvání!
Jak snadné jste to mohli mít, kdybyste v sobě dokázali oživit jen tuto jednu věc. Důvěra v Boha by pro vás byla tou nejsilnější kotvou, jakou byste mohli mít. S ní byste zvládli vše a i při největších těžkostech a protivenstvích byste vždy měli nadosah bezpečné místo, kam se uchýlit a kde byste byli zahaleni láskou, ochranou a pomocí.
„Svůj klid vám dávám, svůj klid vám zanechávám!“
Co jiného než důvěru v Boha a Jeho Syny mohou tato slova vzbuzovat? S důvěrou v Boha totiž dosáhnete vytouženého klidu, ať už se kolem vás bude dít cokoli.
A brzy se toho kolem vás bude dít až až! Pak se ukáže, jak pevní jste ve své víře. Jestli dokážete upírat svůj zrak vzhůru a řídit se tím, co je vám ukázáno, čímž si ušetříte spoustu starostí a pomůžete také svým bližním, nebo jestli se navzdory svému vědění až tak nelišíte od ostatních lidí, kteří budou ranami osudu donucováni k vnitřnímu probuzení.
Namýšlet si můžete cokoli, ale brzy se vyjeví skutečnost. Proto se učte důvěře v Boha, budete ji potřebovat!