První slavnost Svaté Holubice, která se smí rozlít v plné síle nad novou Horou!
Vzhlédněte vzhůru, lidé, abyste spatřili duchovní stavbu, která se tyčí do výše nad novou Horou. Roky připravována a budována bytostnými služebníky, směla obdržet korunu, poslední článek, který ještě scházel, aby byla završena a zazářila v plné síle.
Co na tom, že pozemsky je zatím viditelné jen málo. I kdybyste postavili ty nejokázalejší a nejpřepychovější paláce, jaké jen lidská ruka dokáže zhotovit, nic se nádherou a velkolepostí nevyrovná duchovní stavbě, která mohla být vybudována k zakotvení světlých vláken potřebných ke chtěnému průběhu Říše tisíce let na Zemi.
Tuto stavbu lze označit za duchovní chrám, byť tímto označením vzniká už určité zúžení v jejím chápání. Také je možné říci, že se jedná o základ pozemského obrazu Hradu Grálu, o místo, kudy proudí a odkud se přes celou Zemi rozlévají všechna hlavní splnění. Stavba je zde a působí! Díky tomu, že může být zakotvena v pozemském, zasahují všechna její záření bezprostředně celý svět a všechny lidi na něm. Vše se tím urychluje a ukazuje v pravém světle! Všichni jsou zasahováni vynucujícími paprsky Boží vůle, a pokud se nechtějí podřídit, rozbijí se na nich. Anebo vyletí vzhůru, když do sebe Světlo přijmou, a očistí se. Záleží to jen na jejich chtění, na ničem jiném.
Bylo by marné hledat tuto novou Horu tam, kde být měla, ale již není. Vomperberg, místo nade všechna místa požehnané, obsadilo temno, a proto se musela všechna světlá vlákna postupně vzdálit, až zbyla ta poslední, která – jakmile k tomu nastal čas – musela být odvezena taktéž. A tak byly na úplně jiné místo převezeny i tělesné ostatky Vyslanců! Ne snad pozemsky, ale ve všech ostatních, pozemskému oku přímo neviditelných úrovních ano! Nejen proto, aby už nemohly být dále znesvěcovány vším tím zlořádem, který panuje na tyrolské hoře a který tam přivážejí i někteří cestovatelé z jiných míst, ale především proto, že společně s tím bylo převezeno i zakotvení, které už z podstaty věci nemůže být zakotveno jinde, než právě ve schránách, které Vyslanci nosili na Zemi. Je to zakotvení proudu Svaté Holubice, tvůrčí síly Boží. Toto nemůže být zakotveno na nějakém místě jako takovém, a už vůbec ne v žádném tvorovi, i kdyby měl sebevyšší původ nebo plnil sebevyšší úlohu. Propast mezi bezbytostným a vším stvořeným je příliš velká.
Pranic nezáleží na tom, jestli tomu všemu budou lidé rozumět, jestli s tím budou souhlasit, jestli se budou pohoršovat nebo mít rozhořčené námitky… Lidské mínění je důležité pouze pro lidi samotné, avšak na skutečnosti, na pravdě, nedokáže nic změnit.
A tak na Vomperbergu zbylo už jen jedno zakotvení, aby mohlo být splněno zaslíbení, že svatá Hora má provždy zůstat tam, kde působil Syn Člověka. Jenomže selhání lidí si vynutilo něco jiného, a proto musela být vybudována nová Hora, která je s tou původní spojena právě přes toto poslední zakotvení, které se ovšem nachází jinde, mimo vlastní osadu. Jen lidé dobrého chtění se k němu budou moci duchovně přiblížit, jen oni s ním budou moci navázat spojení, aby se jim dostalo toho, co na Vomperbergu hledají, je-li jejich srdce skutečně čisté. Pro všechny ostatní zůstává toto zakotvení nepřístupné, jsouc chráněno světlými služebníky, kteří nepřipustí nic, co by neodpovídalo Boží vůli.
Nová Hora! Museli byste jásat, kdybyste viděli, co to znamená. Kdybyste to ovšem vidět chtěli. Domýšlivost je totiž tak rozšířená, že zrak pro to nové má otevřen žel jen zlomek těch, kteří by ve skutečnosti mohli.
Slyšte tedy vy všichni, kdo ještě nějakým způsobem cítíte toto nové volání a koho se ještě v nitru dotýká. Lidem dobrého chtění Světlo neustále nabízí možnost splňovat a očišťovat své nitro. Obojí jde ruku v ruce, je to vlastně jedním. Svým očišťováním splňujete a splňováním se očišťujete. Proto je tak nutné očišťovat své nitro, poznávat a odkládat své chyby, měnit postoje… zkrátka všechno to, co člověk chce dělat až naposledy. Až jako úplně poslední řešení, když už to vůbec nijak jinak nejde.
Již na tom je vidět, jaký postoj zaujímá k vlastní proměně. Jen velmi ztuha a neochotně se do ní pouští, a velmi často jen pod tím největším utrpením, které na něj doléhá a které je tak silné, že prolomí hráz jeho houževnatého odporu a přiměje jej alespoň na okamžik nechat stranou všechno to, co si tak usilovně chce podržet.
A proto se vlastně ani neumí měnit, protože mu v tom schází zkušenosti, které může – tak jako u všeho ostatního – získat jedině opakovaným prováděním této činnosti. Člověk se neumí měnit a neumí dokonce ani poznat, v čem se má měnit. Neumí nacházet své chyby, protože se to ve skutečnosti nikdy nesnažil dělat. A teď před tím stojí nechápavě a neví si rady! Právě teď, kdy v otázce jeho proměny musí v rychlém sledu následovat krok za krokem, aby svou cestu zvládl ujít ještě včas! Vždyť na to má jen krátkou chvíli!
První věcí, kterou musí člověk udělat, když se chce změnit, je poznat, v čem se vlastně má změnit. Nemůže se přece změnit, aniž by poznal jádro svého problému, tedy podstatu svého nesprávného postoje. Vždyť právě poznáním tomu nesprávnému ulomí hrot.
Poznat své chyby však není tak těžké, pokud o to má člověk skutečný zájem. Když své chyby vidět chce, když ke svému životu přistupuje právě s tímto nastavením. Protože každému člověku se jeho nejpalčivější chyby neustále ukazují v jeho životě. Tam je musí umět hledat. V každodenních situacích, které k němu přeci promlouvají úplně jasným a zřetelným jazykem. Jen se musí umět do svého prožívání správně ponořit. Aby v jeho hloubkách vyzvedl klíč ke svému vzestupu. Musí se umět pro tento poklad ponořit, to znamená jít do hloubky! Osvobodit se od povrchních dojmů a od své bezstarostnosti a skutečně vnímat, co se děje v jeho nitru.
Jádrem konání každého člověka je přece to, co se při tomto konání odehrává v jeho nitru – tedy to, jaké má chtění. Chtění určuje, zda-li jsou jeho činy světlé, či temné. Podle toho, jestli při svém činu chtěl dobro, nebo zlo. Toto musí umět člověk poznat – jaké jsou jeho motivace k tomu či onomu! Ale bez příkras a opravdově! Protože rozum dokáže velmi šikovně zaobalit skutečně chtění a dát i tomu nejtemnějšímu jednání krásný pláštík, jenž se pak snaží okázale ukazovat, sobě i ostatním. Vždyť právě k tomu byl lidmi cvičen po tisíciletí, a proto mu to jde hravě. Je v tom mistrem.
Ale duch je silnější, je-li mu dán prostor. Duch dokáže strhnout tyto falešné rozumové pláštíky a nahlédnout na pravdu. A proto pokud to myslíte se svým očišťováním opravdově, musíte nechat svému duchu volné pole působnosti. Musíte mu umožnit, aby bezohledně pojmenovával všechno nesprávné ve vás, musíte mu k tomu dát prostor svým chtěním. Své chtění musíte zaměřit na poznávání svých chyb. To je ta nejdůležitější proměna, kterou musíte všichni udělat. Ta, kterou nebyli ochotni vykonat ani ti nejvyšší povolaní za doby Pánovy.
Na budování nové Hory se totiž smí podílet jenom ti, kdo prokážou, že jsou ochotni a schopni se měnit. Už nebude dovoleno, aby lidé přicházeli převážně se sobeckými či jinak nečistými přáními, která se snaží zadusit to světlé, jemuž se nechtějí podřídit. Ó nikoli, tentokrát budou stát proti napřaženému meči, jehož záření je donutí prokázat, jak vážně to se svým splňováním myslí. Už dopředu bude po nich požadováno, aby ukázali, že jsou ochotni vzdát se svých dosavadních nesprávných názorů a zvyků. Pak teprve se jim bude moci dostat pomoci, která je může vysoko povznést, vytrvají-li ve svém dobrém chtění a usilování ke Světlu. Tak tomu chce Bůh.