Jako bájnou legendu jste brali něco, co vám bylo dáno jako skutečné zaslíbení – zaslíbení pomoci, které se vám dostane, když odvedete práci, která je po vás chtěna. Ačkoliv tradiční podání o rytířích spících ve skalách nezůstalo zachováno zcela správně, přesto nebylo těžké v něm rozpoznat pravý význam. Jenomže vy jste si to jako obvykle chtěli ve své lenosti zjednodušit. Místo abyste v legendě spatřovali volání k vám samotným – volání, které vás vyzývalo k tomu, abyste se stali statečnými bojovníky Světla –, odsunuli jste stranou svou námahu, a chtěli pohodlně čekat na to, až vás zachrání někdo jiný.

Že se jedná o poselství z duchovna, to jste mohli poznat podle mnoha obrazů, které se navzdory chybám při podání zachovaly. Například že uvnitř „skal“ plyne čas jinak, což je obrazné podání toho, že tisíc let je jako jeden den. Že nejste sami, protože ochrannou ruku nad vámi drží někdo mocný – ačkoliv jste to zpozemštili a místo Parsifala jste za svého ochránce považovali například některého ze svých historických panovníků či vojevůdců.

Co jste ovšem nechtěli vidět, je to, že spící rytíři, to jste vy sami. Duchovně spící bojovníci – muži i ženy –, kteří se mají probudit, aby při poslední bitvě dobra se zlem přispěli k vítězství Světla a osvobození od útlaku rozumu a temna. Pozouny, které svolávaly rytíře, aby se sešikovali do oddílů pod praporem Grálu, zazněly už dávno, a vy… jste nepřišli.

A tak probíhá konečná bitva, jejíž prudkost doléhá i k vašim spícím nitrům, probouzí vás a vy cítíte, že byste se měli zapojit. Jenomže jste nepřipravení, zmatení, nevyzbrojení, zrezivělí a mnohdy ani nepoznáte, kdo je přítel a kdo nepřítel. Čím menší je váš skutečný přínos k vítězství Světla na Zemi, tím halasněji se snažíte své snažení vydávat za to pravé, co je nyní potřeba činit. Bojujete proti všemu možnému i nemožnému a ani nevidíte, že jste se nechali temnem zmást natolik, že plýtváte svými silami někde, kde to vůbec není prospěšné, případně že dokonce sami bojujete zbraněmi temna, čímž Světlu nikdy nepomůžete.

Oddíl bojovníků Světla však nemůže na nikoho čekat. Prohnal se kolem vás a neochvějně uhání na koních tam, kam mu ukazuje světlý paprsek, zatímco vy stojíte daleko za ním, bez koně, beze zbraně, s nerozhýbanými svaly… a rádi byste se přidali. Jenomže to už není možné, nemáte jak dohonit oddíl, k němuž jste měli patřit. Zasaženi úderem, který vám jezdci museli uštědřit, se teď nechápavě rozhlížíte a bráníte se poznání, že jste dospěli ke svému „pozdě“. Co čekáte, že se nyní stane? Jak chcete napravit to, že jste promeškali dobu zralých činů, kvůli nimž jste se na Zemi vůbec zrodili?

Více už vám řečeno nebude. Vezměte si tato slova jako poslední pomoc k tomu, abyste se mohli správně postavit k prožívání, které vás nyní čeká. Když je využijete, ušetříte si spoustu utrpení.

Amen.