Člověk se své chybí nezbaví, dokud ji ze sebe nevytrhne i s kořenem – tedy právě tím, co je podstatou oné chyby. Dokud se nedopracuje až k jejímu jádru, zůstane v něm, byť by si mnohdy už mohl myslet, že se jí zbavil. Je to jako s plevelem. Člověk může z půdy vytrhnout velkou rostlinu i s kusem podzemní části, ale když nejhlubší kousíček kořene zůstane nepozorován v zemi, po nějakém čase z něj nakonec vyroste stejný plevel znovu.

To je důvod, proč se s člověkem některé jeho chyby táhnou mnoho let, ba i několik inkarnací. I když si myslí, že na nějaké konkrétní chybě zapracoval, dokud se nedostane až k jejímu jádru, bude se mu stejná chyba stále vracet v různých obměnách, i kdyby mezitím prožíval nějaké kratší či delší období „klidu“ – tedy doby, kdy se u něj tato chyba tolik neprojevovala. Bez vytrhnutí kořene však v něm celou dobu zůstává a vždy si najde svou cestu ven.

Představte si člověka, který například v mládí fyzicky ubližoval ostatním. Vlivem výchovy a vlivem vlastního postupného zrání se nakonec naučil ovládat a přestal toto dělat. Zato se však u něj rozvinul zvyk ublížit ostatním sarkastickou, srážející poznámkou nebo třeba pomluvou v jejich nepřítomnosti. Snaha ublížit tedy zůstala, jen na sebe vzala jinou, o něco méně nápadnou formu.

Když se v tomto člověku časem probudí světlejší duchovní chtění a on se například vydá na duchovní cestu nebo nějakou jinou cestu vědomějšího vnitřního rozvoje, začne chtít své chyby odkládat. Pokud je k sobě upřímný, brzy si všimne svého zvyku ubližovat ostatním nepěknými slovy a pokusí se to nedělat. Jenomže v tuto chvíli se stále ještě nedostal k pravému kořenu své chyby. Sice už nechce ubližovat, což je samozřejmě chvályhodné rozhodnutí, ale dokud nepozná, co ho k tomuto ubližování vlastně vede, většinou to dopadne tak, že svůj sklon spíše potlačí, než že by se ho skutečně zbavil. Začne se tedy více ovládat a mnohdy se zvládne zarazit dříve, než opět vypustí něco nepěkného z úst, ale nutkání k tomuto v něm zůstane. Nemusí se projevovat tak často jako dříve, ale přesto se projeví. Když se pak tento člověk nečekaně ocitne pod větším tlakem, zachová se v určitém okamžiku úplně stejně jako kdysi a vystřelí na někoho jedovatou poznámku. Tato poznámka může být dokonce ještě záštiplnější než obvykle, protože v člověku jeho zlé chtění dlouho doutnalo, jelikož se kvůli snaze o potlačení nemohlo projevit.

Pak, když poleví nejhorší chvilka, a člověk si uvědomí, co udělal, často si bezradně zoufá, jak je možné, že upadl do stejného sklonu i po tolika letech snahy o nápravu této své chyby.

Odpověď je jednoduchá. Nepřišel na kořen své chyby – tedy důvod, proč ostatním vůbec chce ubližovat. A tak stejná plevelná rostlina mohla růst stále znovu, i když se ji poctivě snažil vytrhnout pokaždé, když ji spatřil na povrchu. Vytrhnutí ale nikdy neproběhlo úplně a odlomena byla jen její určitá část.

Až když si tento člověk z našeho příkladu uvědomí, že tím důvodem, proč chce ubližovat ostatním, je jeho závist pramenící z toho, že se nedokáže vypořádat se skutečností, že ostatním jde něco lépe než jemu, pak teprve má možnost vytrhnout ze sebe kořen své chyby, jakmile si přiznal a procítil její pravou podstatu. Ne dříve. Než toto dokáže, zůstává ve svých snahách omezen, protože se nedostane do dostatečné hloubky.

Toto celé byl samozřejmě jen příklad jednoho člověka a jedné jeho chyby. Takovýchto chyb však má každý z vás mnoho. Nějak se projevují a nějaká je jejich podstata. Z příkladu ale můžete vidět, jak k nim přistupovat, abyste se jich konečně doopravdy zbavili. Povrchní, byť i dobře míněná snaha v tomto nestačí. Je do určité míry cenná, protože dokazuje vaši snahu se sebou něco udělat, ale není dostačující. Buďte proto bdělí a poctiví k sobě, abyste poznávali kořeny svých chyb a zbytečně se nemotali v kruhu. K tomu totiž už nezbývá čas. V Tisícileté říši je potřeba jít stále vpřed. Dění člověku už nedovolí to, co mu procházelo ještě nedávno.