Vysoko, převysoko, ve zcela nepředstavitelných dálavách trůní Bůh. Člověk si skutečně nedokáže představit, jak nesmírně vzdálen je od svého Boha; toho, který mu daroval život a vše, co potřebuje k dalšímu trvání.
A odtamtud, přes veškeré světy rozléhající se mezi Stvořitelem a pokleslou hrubohmotnou Zemí, se navzdory všemu strašlivému lidskému konání sklání láska, která má na srdci jen dobro ostatních a která je neustále připravená pomoci tam, kde je k tomu vhodná půda. Lidé stěží dokážou pochopit pravou velikost a milosrdenství, které v tom spočívá. Rozum se před tím musí zastavit, jelikož není schopen tomu rozumět. Jedině duch může v nejširším otevření se vytušit odlesk této velikosti a už toto tušení odlesku jej rozechvěje a přemůže natolik, že padne na kolena a bude chtít jen koktavě děkovat.
Avšak je na člověku, aby se namáhal a nalezl spojení s touto láskou a pomocí. Je to on, z koho musí vytrysknout silný cit a chtění, aby zazářil Světlu vstříc a vystavěl most, po němž se k němu může láskyplná pomoc v nekonečné dobrotě snést.
Pravý cit, jenž v okamžiku vnitřního pohnutí vyšlehne jako plamen vzhůru je základní podmínkou, která musí být naplněna, aby se člověk dokázal přiblížit bdící lásce, ale zároveň to není podmínka jediná. Nestačí už jen v modlitbě prosit, protože prosba, která není podepřena i odpovídajícími činy, v sobě nemůže mít tu sílu, která je potřebná k tomu, aby doputovala až tam, odkud může nastat splnění prosby.
Člověk musí konat, a to i hrubohmotně, protože jen jeho činy jsou tou prosbou, jaké ještě může být vyhověno. Musí tedy činem dokázat, že je sám ochoten jednat tak, jak si přeje, aby Světlo jednalo vůči němu. Nechť se tedy v prvé řadě zamyslí nad tím, co doposud činil. Jak dlouho se oddával svéhlavosti, než se konečně, přinucen nouzí, najednou začal obracet pokorněji vzhůru a doufá, že mu bude pomoženo. Po tom všem, co učinil. Jestliže se nad tím skutečně zamyslí a procítí si to do všech důsledků, pak se bude muset studem propadnout a bude jej to nutkat k tomu, aby svou prosbu vzal zpět, protože sám sezná, že si nezaslouží, aby se mu ze Světla ještě dostalo pomoci.
Pak si snad alespoň zčásti procítí, jak nesmírné lásky je potřeba k tomu, aby bylo lidem shůry nadále pomáháno, byť už jen některým, protože ti ostatní platí za ztracené.
A proto pokud člověk chce, aby se mu pomoci v lásce přes všechna jeho dosavadní selhání dostalo, pak musí být sám ochoten v lásce pomáhat ostatním. I jeho láska musí stále bdít a být připravená podstoupit cokoli, jen aby mohla pomoci některému bližnímu, jestliže se tomu dotyčný vnitřně otevřel. Cokoli! Nesmí litovat žádné námahy, žádných prostředků ani žádné oběti, protože cokoli učiní, nebude ničím ve srovnání s obětí, jakou přinesl Bůh se svými Syny pro spásu lidstva.
Pohleďte na ty, kteří vám v tom byli vzory. V prvé řadě pochopitelně Syn Boží, který sám je Láskou a který sešel až dolů k vám, strastiplně kráčel mezi vámi a zapomínaje na sebe sama nikdy neodepřel pomoc nikomu, v kom žhnula pravá touha po výšinách. Celý svůj život zasvětil tomu, aby lidem pomohl, a na nic jiného nemyslel.
Ale nejen on! Také mnozí Světlem povolaní, dříve i teď, anebo také mnozí pro vás „obyčejní“ lidé, kteří sice nemají v rukou Slovo, avšak v nitru jej žijí a lásku k bližním zatkávají do každého svého činu. Všude najdete takové, jen když pro to budete mít oči otevřené.
Pokud tedy toužíte po tom, aby se vám dostalo pomoci k záchraně, pomoci, bez níž se neobejdete, staňte se nejprve takovými, jací musí být ti, kteří pomáhají vám. To bude teprve ta pravá prosba, které bude moci být ve velké lásce vyhověno.