Je nesmírně nápadné, že ať se podíváte kamkoli, nikde světlá výstavba zachvívající se v podpůrných prouděních shůry nevydržela déle než několik měsíců, nanejvýš pak několik málo let, než se vinou lidí světlá vlákna zpřetrhala a výstavba se opět zhroutila, aby Zemi a jejímu okolí přinesla ještě další zátěž namísto chtěného pozvednutí. Tak rychle člověk vždy podlehl svým slabostem, a nejčastěji pak, jako obvykle, své pýše.
Od doby, kdy padla Hora a Světlo přestalo být zakotveno na místě pozemského působení Vyslanců, se našlo mnoho lidí, kteří se v touze po pravé službě pokusili „zvednout prapor“ a pokračovat zde na Zemi ve vykonávání toho, co chce Boží vůle. A zvláštní, sotva se někdo doopravdy chopil podpůrných vláken a zaslechl hlas volající do služby, už po několika málo prvních krůčcích, které podle pokynů ze Světla vykonal, se v něm probudilo zkázonosné přesvědčení, že on „už ví“. Jen co pochopil sotva pár nejnepatrnějších věcí ohledně služby, čímž lehce vystoupil nad rámec průměrných povrchních lidí stavějících se k velkému splňování s prázdnou tupostí, začal mít pocit, že už rozumí všemu.
Tím pádem však přestal hledat! Přestal hledat odpovědi na otázky, přestal hledat světlá vlákna ukazující mu směr jeho dalšího působení, přestal poslouchat pokyny přiváděné mu shůry. Zkrátka, přestal se zajímat o to, co po něm chce Stvořitel, a vše začal rozhodovat a vykonávat ze sebe. Nikoli vyciťováním duchovně předávaných pokynů v pohroužení se do svého nitra, jak by to mělo být, nýbrž z rozhodnutí své vlastní vůle a ze svých vlastních úvah.
A tak když se k takovémuto člověku přiblížil světlý posel z výšin, aby mu předal vážná napomenutí a udělil další pokyny ohledně toho, co je třeba vykonat, onen člověk toho vůbec nedbal a z jeho nitra křičel vskutku paradoxní postoj, který by se dal shrnout slovy: „Nerušit, já plním!“
Bylo by to vtipné, kdyby to nebylo tak nevýslovně smutné. Člověk se tak zabral do své představy o plnění, že už nechtěl poslouchat pokyny Toho, komu jedinému měl sloužit. Dokonce mu světlé paprsky, jimiž byl takto zasahován, začaly být nepohodlné a rušily ho!
Nakonec tak skončili všichni, včetně těch, kteří byli předurčení pro úlohy nejvyšší, nebo se s nimi na nějaký čas dokonce již do určité míry spojili. Nejde přitom o jednoho či dva lidi, nýbrž trvale se to opakuje na různých místech už desetiletí. A to je řeč pouze o těch, kteří se cestou splňování zprvu skutečně vydali, ne snad o všech těch četných samozvancích, kteří se světlými vlákny nikdy neměli vůbec žádné spojení a vždy byli jen nejodpornějšími posluchovači nejnižšího temna.
A tak poklady, které měly být objeveny, vyzvednuty ze dna zapomenutého a použity k světlému boji, stále ležely ladem, zarůstány mechem, a místo nich byly lidmi v povrchnosti používány pouze náhražky pocházející z lidského myšlení. Papírovou hračkou ve tvaru meče chtěli lidé bojovat za Světlo, hračkou, která nic skutečného nevykoná a při prvním úderu se rozbije a zlomí, namísto toho, aby použili nejostřejší meč z nejpevnější oceli, který uvádí do chodu netušené síly.
Sami nezmůžete nic! Vaše ubohé síly nestačí k tomu, aby se skrze vás mohly šířit záplavy světla, které pozvednou svět. Jen s dary z výšin můžete zvítězit v boji za světlo v sobě a ve svém okolí. Jen s jejich pomocí se může uskutečnit světlá, Bohem chtěná výstavba zde na Zemi.
Do ražby tunelů a stavby mostů se také nepustíte jen tak holýma rukama nebo s lopatami a rýči, ale použijete k tomu stroje, které mají mnohonásobně větší sílu než vaše těla. Zde vám pokora nechybí a nesnažíte se tvrdit, že byste tunel prorazili jen vlastními silami.
Tak proč to chcete v duchovním dělat jinak? Proč máte pocit, že vám stačí vaše duchovní síly a že nepotřebujete dary z výšin, s nimiž byste teprve zvládli vykonat něco velkého? Nezkoušejte se vymlouvat, že tento postoj nemáte, protože skutečnost hovoří proti vám. Vznešené dary, již jednou Vyslancem přinesené, jsou stále připraveny, ale čekají na to, až budou objeveny a používány! Čekají na to, až budou moci být odevzdány, nebo lépe řečeno svěřeny těm, kdo prokážou, že k nim budou také správně přistupovat.
Protože jakkoli byl příměr o nástrojích mnohonásobně zvyšujících sílu jednotlivce v určitém ohledu pro lepší představu správný, v jedné věci – a to té nejzásadnější – je oproti skutečnosti úplně opačný. Na rozdíl od pozemských kladiv a strojů, které jsou vašimi nástroji, se naopak vy máte stát nástroji duchovních darů, které jsou vám svěřeny. To ony totiž mají působit zde na Zemi, což je možné jen vašim prostřednictvím, a proto se vy musíte odevzdat jim, a nikoli je snad používat tak, jak usoudíte a jak chcete vy, jak to činíte s kladivy a sekerami.
Tyto duchovní dary totiž přesahují váš původ! Jsou živé, přicházejí ze Světla a překlenují tu ohromnou vzdálenost, která vás od něj dělí! Jakkoli se ve vašich nížinách zformují v zářeních například do meče, kopí, pláště služby, symbolu nebo čehokoli jiného, co můžete spatřit duchovním zrakem, to, s čím jsou spojeny, tedy odkud vychází, je mnohem, mnohem vyššího původu. A proto musíte vy sloužit těmto darům, nikoli naopak. Vy se musíte zachvívat tak, abyste stále byli půdou, na níž mohou být zakotveny.
Ale začít je třeba tím, že se vůbec dopracujete k tomu, aby vám tyto nesmírně cenné dary duchovní služby mohly být postupně svěřovány. K tomu vede jediná cesta – cesta hledání služby. Touha po jejím nalezení vám nesmí dopřát klidu, musí se zformovat do silného chtění, které přehluší všechno ostatní, až z vás v tomto tlaku vytryskne do nejhlubšího nitra procítěná modlitba a otázka, která doputuje až vzhůru ke Stvořiteli, odkud se vám pak dozajista dostane odpovědi, jak a kam máte kráčet dál a co dělat, abyste začali splňovat.