Bolest, prožitá hrůza, krutost, zneužití a násilí, ponížení, strach o život svůj i svých dětí tak mnoho žen dovedlo k tomu, že přestaly věřit. Přestaly věřit v pomoc, v lidi, ve spravedlnost, ve Světlo, v lásku, v Boha… Příliš mnoho bylo kalichů bolesti, hořkosti a zklamání, více než dokáže člověk v jediném lidském životě snést. Příliš mnoho bylo ran od nejbližších lidí, kteří měli být oporou a chránit, příliš mnoho netečnosti a podlosti od všech „obyčejných lidí“, kteří se raději otočili s nevšímavostí zády.
A tak byl do ženského srdce a duše vražen klín. Klín znemožňující spojení se Světlem a bez životadárné síly a bez vody se zahrada plná různobarevných květin proměnila v pustinu a poté i v poušť, kde písek zavál všechny cesty, všechen život, všechnu naději a zbylo jen jedno přání – aby písek zakryl i všechnu tu bolest, aby už konečně přestala být cítit a aby ta poušť umožnila zapomenout.
Teď však nastal čas konce této bolesti. Silný vítr zavál pouští a odnesl pryč všechen písek, který měl zakrýt rozbrázděnou zemi. Který měl zakrýt hluboké jizvy a rány duše, zaváté pískem času, avšak uvnitř stále živé. Očistil je a odhalil opět bez příkras. Avšak jen na malou chvíli.
Protože poté byla tato pustá země bez života zasypána tisíci a tisíci drobných bílých kvítků nesoucích naději. Léčících a oživujících tuto vyprahlou pustinu bez života, aby mohla opět rozkvést a zazelenat se novým životem.
Hluboké rokliny zaplnila voda a vznikla nová jezera – hluboká, ale klidná. Chladivá a průzračně čistá, šířící mír do celého okolí. A na lesknoucí se hladinu poprvé dopadly paprsky vycházejícího slunce…
A schoulená, k smrti odevzdaná duše, již nic neočekávající náhle zjišťuje, že se znovu může volně nadechnout čerstvého vzduchu bez prachu a písku, otevřít oči, nesměle se posadit a rozhlédnout se kolem na nový svět…
Propukne v pláč, aby tyto slzy odpuštění mohly smýt poslední zbytky ponížení a bolesti, aby s hlavou vztyčenou vzhůru mohl i pro ni nastat nový den. V novém uvědomění, v nové zralosti, v nové hrdosti, v nově probouzející se nalezené lásce k Bohu. V nově nalezené cestě vinoucí se náhle zřetelně a jasně krajinou, která se jako mávnutím kouzelného proutku zcela proměnila. Z krajiny bez života v zem s jezery a s úrodnější půdou, z níž nesměle místy vystrkují své hlavičky malé kvítky toužící po slunci, po novém světle.
Kam teď povedou její kroky? To už záleží jen na ní. Byla však znovu postavena na správnou cestu…