Jako u mnoho dalšího, co se má odehrávat podle Boží vůle, tak i o úloze a způsobu působení nositele meče Imanuelova si lidé dělají nesprávnou představu – pakliže o ní vůbec alespoň trochu přemýšlejí. Což by měli, protože přítomnost nositele meče Imanuelova na hrubohmotné Zemi je velmi zásadní pro průběh Tisícileté říše a svým způsobem se do větší či menší míry dotýká všech, kteří slibovali splňovat vůli Boží.
Ale lidé si o tom dělají velmi špatné úsudky! Tak jako vždy vychází ze svých vlastních stanovisek, která jsou zatížena vypínavostí, pohodlností a povrchním smýšlením. Dopředu si svými postoji nevědomky utvářejí podmínky, které má nositel meče Imanuelova splňovat, aby byli vůbec ochotni přemýšlet, zda se skutečně jedná o toho pravého. Podmínky, které ovšem vycházejí pouze z lidského chápání, a to ještě chápání značně omezeného a často sebestředného.
Mezi jednu z takovýchto četných podmínek patří očekávání, že jim nositel meče bude dávat to, co od něj chtějí, nebo lépe řečeno požadují. Protože je to stále velmi rozšířený lidský nešvar – ve skutečnosti požadovat namísto pokorného sloužení. A tak očekávají, že k nim bude hlásat přesně to, co odpovídá jejich názorům, že „zamete“ s těmi, kdo mají odlišné názory, že od něj budou moci slýchat o věcech odehrávajících se ve výškách, kam sami nedohlédnou, a tak dále, a tak dále. Zkrátka cokoli, co by bylo splněním jejich vlastního přání. Vyhlížejí tedy někoho, kdo je jako oni sami, jen silnější, dovednější, sebejistější – jednoduše dokonalý podle jejich představ.
Ale kdyby nositel meče takový byl, pak by dozajista nemohl plnit svou úlohu. Protože jeho poslání spočívá v naplňování Boží vůle – té vůle, která lidem stále připadá neznámá a cizí! Proto jej většina lidí ani nepozná, jelikož vyhlížejí někoho úplně jiného. Vyhlížejí plnitele lidských přání, a když se setkají se zachvíváním, které je jiné, než očekávají, pak to podle svého druhu buď nevšímavě odloží stranou, nebo se v nepřátelství postaví proti. Nezamyslí se nad tím, jestli by náhodou oni sami neměli přehodnotit své názory a postoje, aby se vpravili do toho, co je chtěno ze Světla.
První věcí, kterou by si takto museli ujasnit, totiž je, že nositel meče Imanuelova zde vůbec není pro lidi! Jeho úlohou je vykonávat na hrubohmotné Zemi to, co musí být právě tady provedeno k chtěnému průběhu Tisícileté říše. To jde daleko nad rámec úzkého dění týkajícího se jen Země a lidí na ní žijících. Zasahuje to všechny končiny, dálavy i hloubky, které pro lidské duchy nejsou ani přehlédnutelné. Tím spíše když se zrovna nacházejí v pozemském těle, které ještě více zužuje jejich obzor.
Stačí si vzpomenout, že když byl samotný Syn Člověka v těle z masa a krve na Zemi, často zdůrazňoval, že on splňuje a že je mu lhostejné, zda jeho slovům lidé inkarnovaní v té době na Zemi naslouchají, či nikoli. Svými činy zakotvoval Boží vůli do hrubohmotnosti, odkud se šířila dále, a neohlížel se na to, zda je to lidmi chápáno, schvalováno či vítáno. Protože nic z toho pro něj nebylo důležité. Pro lidi samotné to však důležité bylo. Oni se z jeho slov a činů mohli poučit a ti, kteří k tomu byli omilostněni a připravováni, mu navíc měli na jeho cestě za splněním pomáhat.
Podobné je to i s nositelem meče Imanuelova. Podobné, ale nikoli stejné. Nemůže to být stejné, protože se jedná o tvora, a nikoli o součást Jednoty. Proto například jeho slovo pochopitelně není tvořivé, jako je tomu v případě Boží vůle. Přesto je však důležité, co v síle svého napojení pronáší a koná, protože právě díky meči, jenž mu byl svěřen, se jedná o určité zopakování toho, co tvořivě pronáší Ten, jemuž meč patří. Tím jsou vytvořeny potřebné průplavy, skrz které může Boží vůle působit. Nositel meče Imanuelova je tedy v tomto ohledu určitým nejzazším rydlem, které vykonává to, co je určováno a řízeno z hradu Grálu.
Projevuje se to ale ve všem, nejen ve slově. Přítomnost meče Imanuelova coby zformovaného zářiče spojeného s Imanuelem přímo vybavuje účinky ve všem, co paprsky meče zasáhnou. A tak dochází ke zrychlování projevů i mezi lidmi. Lidé jsou při setkání s tímto mečem vystaveni prodlouženému působení Boží vůle a musí se projevit. A také se jich již spousta projevila, aniž by o tom věděla. Jen nemnozí vyšli paprskům Boží vůle jásavě vstříc, byť tomu ještě nemuseli nutně zcela rozumět. Četní jiní však kolem nich prošli nevšímavě jako v zaslepení v přílišném zaneprázdnění svými vlastními představami a úmysly a promarnili tak příležitost, o kterou teď budou muset znovu namáhavě bojovat, bude-li to ještě vůbec možné. A mnozí se při setkání s těmito paprsky projevili nepřátelsky, jsouce naplněni pýchou, ješitností či záští, čímž nade vší pochyby prokázali, jak se ve skutečnosti staví ke Světlu. Tím nad sebou sami vznesli rozsudek určený pro všechno, co je Světlu nepřátelské. Žádné další příležitosti nepřijdou – i na to si člověk bude muset v Tisícileté říši zvyknout.
V Tisícileté říši, která už je skutečností – nikoli že by teprve měla nastat. A tak zde na Zemi působí i nositel meče Imanuelova. To je přece důvod k radosti! Chtěná výstavba, na níž jste se všichni toužili podílet, smí navzdory četnému lidskému selhávání opět pokračovat. Řízená ze Světla tak, jak to bylo zaslíbeno. Přinášející osvobození od temnot pro celé stvoření a možnost záchrany pro každého, kdo je čistého chtění.
Už nelze na nic čekat. Doba splňování, pro níž jste se narodili, je tady. Nemůže vás to nechat klidnými. Kdo si v této době chce klidně kráčet dál navyklým způsobem svou cestou, ten je lhostejný vůči své nejsvatější povinnosti. Vnitřní živost se proto musí projevit naléhavým nutkáním k hledání způsobu, jak se začlenit do probíhajícího dění. Nutkáním, které člověku nedopřeje klidu, dokud nedospěje k nalezení. V tomto ohledu nelze litovat žádné vynaložené námahy. Pohodlí nemá zde místo. Žádná překážka nesmí pro vás být příliš velká. Vždyť jde o splnění slibu Stvořiteli!
Výstavba podle vůle Boží! Země a vůbec celé stvoření se má stát jedním velkým chrámem ke cti Boží. Každý duchovní kámen použitý k této stavbě, to je jeden člověk zaujímající své určené místo. Ale aby vůbec mohl být použit k chtěné stavbě, musí pro ni být uplatnitelný. Musí zapadat na své místo – tedy mít určený tvar, barvu, velikost… Ale lidé se svými všelijakými postoji, sklony, libůstkami a slabostmi jsou jako podivně tvarované kameny s mnoha vybouleninami a výčnělky, že ani nejdovednější kameník je nedokáže poskládat na sebe tak, aby držely a mohly spolu tvořit stavbu, která nespadne při prvních otřesech. A navíc umanutě vzdorují „otesání“ do chtěného tvaru. Nechtějí se stát takovými, jakými být mají.
Tím ale dávají najevo, že na stavbu duchovního chrámu ke cti Boží nepatří. Chtějí stavět něco jiného – něco, co odpovídá jejich přáním. Chtějí se tedy účastnit jiné stavby. Mají svobodnou vůli, a proto se o to mohou pokusit. Tato možnost je jim ponechána. Avšak budou si muset prožít její zhroucení, protože nic svévolného nemůže odolat tlaku vynucujícího záření.
A tento zásah ze Světla se nyní stává skutečností. Paprsek čistoty, který o této slavnosti proudí, s jistotou třídí jednotlivé kameny na ty, které – ač ještě nejsou hotové – alespoň prokazují snahu patřit na správné „staveniště“, a na ty, které nesmějí překážet. Každý člověk musel v době přípravy na tuto slavnost prokázat a také prokázal své chtění. Většinou naprosto nevědomky, což ale na jeho skutečném základním postoji nic nemění.
Ostrý meč zasáhl všechny. Pro některé to znamená trvalé odvržení. Jiní byli zatlačeni do dáli, kde se budou muset v menším tlaku Světla vzpamatovat a pochopit, v čem pochybili. A ti, kdo se chopili přiváděných pomocí a upřímně se pokusili očistit a splnit svou úlohu, ti mohli být silou Světla pozvednuti výše vstříc novému úkolu. Každému se tedy stalo, jak si přál.
Světlo splňuje! A bude splňovat i nadále bez ohledu na to, jak se k tomu budou lidé stavět.