Člověk se duchovně nachází na takové úrovni, jaká svou tíží a hutností odpovídá tomu nejtěžšímu a nejhutnějšímu, co člověk chová ve svém nitru; případně na takové úrovni, k jaké je připoután následky svých činů, ačkoli do ni stavem svého nitra už nemusí nutně náležet, a kdyby v ní neměl co rozvazovat, vznesl by se výše.
Je v tom velký rozdíl. Dokud stavem svého nitra odpovídá tíži úrovně, která ho obklopuje, pak se ještě nepřiblížil vzestupu. Stále koná v souladu s tím, co ho do této úrovně přivedlo, tedy v souladu s některou ze svých chyb. Teprve až když svou chybu pozná, otevře si cestu ke vzestupu. Skutečné poznání chyby je souznačné s pochopením vlastního nesprávného postoje, tedy s jeho přiznáním.
Prvním krokem k odložení kterékoli chyby je vždy přiznání si dané konkrétní chyby. V tom nepomůžou obecné postoje typu „určitě nějaké chyby mám, musím je všechny odložit“ ani zbabělá snaha si svou chybu přikrášlovat a nacházet pro ni polehčující okolnosti, kvůli kterým nebude vypadat tak vážná, jakou skutečně je. Vpřed člověka posune pouze to, když si přizná pravé jádro své chyby, jímž nejčastěji bývá pýcha v některé ze svých nesčetných podob nebo také zbabělost či duchovní lenost. I mylný názor a mylné chápání nějaké věci může být příčinou chybného postoje. Ať už však chyba spočívá v čemkoli, bez jejího přiznání nelze s odkládáním vůbec začít. Čím více se bude člověk tomuto přiznání vyhýbat a utíkat před ním, tím déle se bude zdržovat na dané úrovni a svým odmítáním pravdy se nakonec může zatížit ještě více.
K poznání chyby musí dojít v nitru, tedy prožitím. U člověka zrozeného na Zemi se všechna takováto prožití a poznání nemusí nutně odrazit i v denním vědomí. Tedy vyjádřeno jinak, člověk si ve svém denním vědomí spojeném i s myšlením mozku nemusí být všech těchto niterních pochodů plně vědom. Může se cítit lehčeji, aniž by věděl proč a aniž by si uvědomoval to, že se právě osvobodil od něčeho, co ho svazovalo.
Přesto však může a má své denní vědomí k odkládání svých chyb také použít. Při troše cviku a především upřímnosti k sobě samému může snadno vypozorovat, že v určitých situacích vnitřně cítí, že nejedná správně. Celé dění a prostřednictvím svědomí také jeho duchovní vedení k němu promlouvá a nabádá ho, aby se změnil. Pokud člověk zapojí správným způsobem i své uvažování, může vědomě dospět k poznání své chyby, a tedy i ke změně svého postoje – samozřejmě za předpokladu, že tak neučiní pouze rozumem bez odpovídajícího vnitřního prožívání.
V tomto ohledu není třeba složitě hloubat nad všemi svými domnělými či skutečnými chybami, protože by člověk mohl snadno zmalomyslnět, jelikož by nevěděl, kterou ze svých chyb začít, až by se nakonec utopil v neužitečném pozorování sebe sama. Naštěstí Boží láska zařídila pomoc prostřednictvím samočinně působících zákonů vložených do stvoření. Vlákna té chyby, která člověka momentálně zdržuje na cestě nejvíce, se v důsledku stejnorodosti s úrovní, na níž se člověk nachází, oživí a tím pádem se i zvýrazní. Dostanou se do popředí a přinesou člověku takové prožívání, které ho nutí k poznání jeho chyby. A zároveň mu to usnadňují, protože takto zesílená chyba je potom snáze patrná. Člověk by ji vidět musel, kdyby chtěl. On si však často svým chtěním, v němž se zračí neochota přiznávat si vlastní chyby, vytváří krustu, skrz kterou nemůže prožívání zasáhnout jeho skutečné nitro. Dělá tedy všechno pro to, aby si svou chybu nemusel prožít v nitru, protože se chce vyhnout bolesti s tím spojené. Je to však bláhové jednání, protože tím dává všanc celé své bytí. Neodloží-li totiž své chyby, zůstane poután na hmotnost a bude rozložen společně s ní.
Prožívání proto „tluče na dveře“ jeho nitra stále silněji – tím více, čím větší odpor se člověk snaží klást. Jelikož člověk nemůže vzdorovat síle Světla, nakonec se najde skulina, skrze níž paprsek pravdy nitro člověka přece jen zasáhne. V tomto okamžiku má člověk dvě možnosti. Buď si nadále nebude chtít svou chybu přiznat a ve zpupném odvržení této pomoci ze Světla se zatíží ještě mnohem více, než původně byl, anebo paprsek pravdy pokorně přijme a svou chybu přizná.
Toto přiznání je pro něho bodem obratu. Okamžikem, kdy změnil své směřování a nyní může postupovat nahoru namísto dolů. Samozřejmě také záleží na tom, jakého druhu daná chyba je – nebo lépe řečeno, jak moc se jí nechal člověk prorůst. Některé chyby totiž od sebe dokáže odvrhnout rychle a téměř okamžitě jednat nově, zatímco na těch, které v něm přerostly v silné sklony, bude muset namáhavě pracovat delší dobu. Ale i v případě těchto silněji zakořeněných chyb je přiznání a uvědomění si dané chyby nesmírně důležité, protože je to, jako by člověk ulomil hrot svému nesprávnému postoji, a on se tedy nemůže projevovat tak silně, jak se projevoval doposud.
Po této vnitřní proměně se člověk povznese výše. A i když třeba zůstane na stejné úrovni, protože je tam stále připoután následky svých činů pramenících z dané chyby, přesto se povznese alespoň vnitřně, což pro něj znamená, že se může napojit na vlákna z vyšší úrovně. Tím se mu dostane větší síly i schopností k nápravě toho, co jej zatím poutá. Může se lépe a účinněji vřadit do světlého dění a přinášet více světla do svého okolí.
Proto je tak nutné chyby odkládat. Nejde jen o vlastní postupný vzestup, ale především také o splnění úlohy, s níž člověk přišel na Zemi. Dokud ho chyby poutají nízko, nemůže se vřadit do úlohy, která je mu určena. Nedokáže se totiž napojit na ty správné pomoci a jeho obzor bude příliš úzký. Bude mu scházet chápání pro to, co je důležité, a nebude umět zachytit vlákna související s úkolem, který má vykonat.
To je zároveň i důvod, proč tak velké množství lidí hlásících se k Poselství Grálu, vůbec neplní úlohu, kvůli níž se zrodili. Neodložili totiž své chyby a neprohloubili se, a proto vůbec necítí naléhavá volání rozléhající se vesmírem. Zabývají se tím, co odpovídá jejich úzkému pohledu, a to nejdůležitější je naprosto míjí. Jejich anténa není správně naladěna, a proto ani nepřijímá volání shůry.
Přistupujte tedy ke svým chybám poctivě! Nesnažte se před nimi utíkat ani je jakkoli zkrášlovat a bagatelizovat. Pokud se neproměníte, nesplníte svou úlohu. Určitě víte, jaké následky to pak přináší.