Je zoufalé, jak hluboký otřes musí člověk prožít, aby v něm alespoň na chvíli pod tíhou situace padly zdi, které stále tak usilovně staví proti tomu, aby do něj mohl vniknout paprsek ze Světla, který by mu přece pomohl se záchranou a vzestupem. I ti nejvážnější z těch, kdo skutečně chtějí žít podle Slova a něco pro to dělají, v tom nejsou přesto jiní a i oni se činí neschopnými prožít celou vážnost dění a nutnost důkladné změny sebe sama.
Je to tak, člověk se brání prožívání ve Světle Pravdy, jakkoli snad i ví, že je to to jediné, co jej může spasit. Brání se prožívání, které bu mu přineslo poznání, protože se stále vzpírá skutečnosti, že Boží vůle je jiná, než jak si to již po tisíciletí chtěl myslet. Zdá se, jako by k tomuto poznání nechtěl dospět, protože… se bojí bolesti spojené s prožitím si vlastní viny anebo si přesto všechno chce ještě dělat věci po svém, jak to činil doposud.
Ať už jsou jeho důvody jakékoli, výsledek je týž. Dělá všechno pro to, aby nepoznal pravdu, tedy pravý opak toho, co dělat má a musí. Teprve až když ho zasáhnou ty nejtěžší události, teprve pak na krátký okamžik ustane jeho vnitřní vzpírání se, pootevřou se vrátka k jeho duchu a on začne skutečně prožívat to, čemu se tak dlouho bránil. A to jsou také chvíle, kdy nakonec přece jen může dospět k obratu, jen když tuto příležitost využije.
Podívejte se na povolané z doby Pánovy a získejte z toho poznání. Kolik roků je stále znovu napomínal v těch nejzákladnějších věcech, kolik úsilí tomu věnoval, a oni přesto dál šli svým životem nezasažení jeho slovy, protože je ve svém vzpírání se nepustili až ke svému duchu. Naslouchali jim, pamatovali si je, mysleli si, že jim rozumí, protože všechno bylo přece tak jasné… ale nezměnili se. Nezměnili se, protože si Vyslancova slova navzdory všemu neprožili v hloubce svého nitra. Šli dále svým životem, aniž by si uvědomovali vážnost celého dění.
Teprve až když se v pozemsky hmatatelné podobě nezpochybnitelně dostavily těžké následky jejich nesprávných cest, které se projevily nejprve nepřátelským obsazením Hory a poté úmrtím Syna Člověka, teprve pak to jimi vnitřně otřáslo natolik, že se začali probouzet ze svého snu a počali si uvědomovat, že je něco špatně. Vůbec to nechápali, že tu Vyslanec najednou nebyl, udiveně se snažili tuto skutečnost nějak vstřebat a ani si neuvědomovali, že právě tímto údivem dávají znovu další důkaz o tom, jak vzdáleni byli celou dobu od pochopení pravdy. Že celou dobu nežili v duchu tak, jak od nich bylo právem očekáváno, ale namísto toho zůstávali ve hmotném.
A to jen proto, že se duchovnímu prožívání ze svého vlastního rozhodnutí bránili!
Až ten největší otřes je přiměl, a to dokonce ani ne všechny, aby začali konečně vážně uvažovat o tom, jestli to také není jejich chyba, že to tak skončilo. Jenomže tou dobou bylo pochopitelně také už pozdě a nic z toho, co se stát nemělo, již nešlo zvrátit!
Tak si stojí pozemský člověk. K poznání dospěje teprve tehdy, až když se všechno zhroutí a zasáhne ho to pozemsky, protože vůči duchovnímu prožívání je uzavřený.
Stejně jste na tom i vy, kdo jste na Zemi zrození nyní. Duchovní děje a duchovní napomínání, které k vám stále znovu zaznívá, vůbec nevnímáte, a když vám je může zprostředkovat někdo v pozemsky hmatatelné formě jako pomoc ze Světla, pak se od toho jednoduše odvrátíte, protože takového člověka považujete za pomýleného. Máte pocit, že když už tu není Vyslanec, můžete věnovat pozornost jenom tomu, čemu vy chcete, a všechno ostatní, co se vám nelíbí, můžete jednoduše přejít jako nedůležité.
A tak se budete divit, až vás zasáhnou ty nejtěžší bědy, které budou muset být i pozemského druhu, protože vůči všemu ostatnímu jste ve svém prožívání imunní.
A ony vás zasáhnou. Protože nastala doba, kdy se konec spojuje se začátkem, a důsledky všechno, co jste učinili s dílem a odkazem Vyslanců, na vás nyní dopadnou v plné síle. Hořká, velmi hořká bude vaše mzda.
Ale jen v těchto otřesech pro vás ještě může přijít poznání. Poznání toho, že navzdory tomu, co si velkopansky namlouváte, jdete falešnou cestou, cestou, která vede do hlubin rozkladu. Napomínání jste nechtěli slyšet, a tak nyní prožívejte, co musíte sklidit. Váš osud závisí na tom, zda budete mít odvahu k tomu, abyste v otřesech a utrpení vztáhli ruku k nabízenému jablku poznání a nebáli se jej pozřít, jakkoli bude zprvu chutnat trpce. To jediné vás totiž ještě může spasit, protože poznání se vám dostane tak jako tak, ale pak už také bude navždy pozdě.
Amen.