Už mnohé ženy, které opravdově toužily vydat se ke Světlu, se dopustily jedné velké chyby, kvůli které při svém vzestupu doputovaly až po určitou hranici a dále nemohly. Na této hranici se zastavily, protože nevykonaly to, co bylo k jejímu překročení potřeba. Čím déle u této neprostupné bariéry setrvávaly na místě nemohouce pokračovat dále, tím více se přestávaly hýbat, až postupně nastoupilo ustrnutí a tím pádem také odumírání i toho krásného, co dříve měly a co je dovedlo až k této hranici. Plamen, který v nich zaplál, opět uhasl a zůstal jen doutnat jako smutná připomínka něčeho promarněného.
Touto chybou, která všechno způsobila, bylo, že nevyužily své skutečné dary. Nesáhly dostatečně hluboko pro svůj zasypaný poklad, a tudíž nerozvinuly to nejcennější, co v sobě měly, neuvedly to používáním v pohyb, a proto ani nemohly naplnit svou nezastupitelnou úlohu, kterou jim Bůh určil ve stvoření.
Nikomu to navíc ani nepřipadalo zvláštní, protože lidé – ženy i muži – už si dávno odvykli tomu, jak vypadá skutečné, správné působení žen. Proto jim ani nechybí! Touha po něm leží někde zahrabaná a projevuje se nanejvýš tak občasnou neurčitou touhou po něčem ideálnějším. Chybí jasnější obraz, který by se mohl stát cílem, k němuž by ženy mohly usilovat a který by i mužům dal rozpomenout, o co všechno přicházejí.
Ty nejcennější dary ženy spočívají v jejím jemnějším vyciťování. Žena má jako první zachytit vlákna ukazující žádoucí směr cesty vpřed nebo upozorňující na něco nesprávného. Ona je tím, kdo má v bdělosti přijímat proudění shůry a obracet pozornost všech potřebným směrem. Zárodek této schopnosti má každá žena v sobě a je na ní, aby ji rozvinula do plného rozkvětu.
Veškeré schopnosti se však rozvíjí jedině neustálým používáním. Jiná cesta k tomu nevede. Žena ale tuto svou schopnost nepoužívala, a proto v ní zakrněla. Jen málokterá v tomto ohledu kráčí správně. Proto o úloze a schopnostech žen nemají lidé správný pojem. Někteří o nich sice čtou, ale bez živoucích důkazů jsou to pro ně jen naučené, a tudíž docela prázdné pojmy, jakkoli by si chtěli namlouvat opak.
Ženy, které se budou chtít účastnit nové doby, se proto musí opět spojit s tím nejcennějším, co v sobě mají. Tím zároveň obnoví své spojení s vyššími sférami a otevřou průplav, skrz nějž budou moci proudit pomoci pro ně samotné i pro celé jejich okolí. Toho ale docílí jedině tím, když se naplno ponoří do svého vlastního vyciťování, vybrousí svou schopnost rozlišovat mezi pouhými dojmy a skutečným cítěním a opět si vybudují vztah se Stvořitelem samy za sebe, což jim dá ihned pevnou půdu pod nohama pro bezpečné kráčení vpřed.
Mnohokrát se již stalo, že žena se o toto sice v upřímné snaze pokusila, ale neudělala to plně. Ponechme nyní stranou ty případy, kdy se nemohla plně ponořit do své ženské role, protože jí v tom bránil tlak mužským způsobem utvářeného světa a snaha mužů zachovat si svou nadvládu. Kromě toho se totiž často stalo, že se svého samostatného kráčení dobrovolně sama vzdala a podřídila část svého pohybu a své svobodné vůle někomu jinému! Ve velké většině případů šlo paradoxně o nějakého muže – například vlastního manžela nebo nějakou silnou či vůdčí osobnost, kterou z nějakého důvodu obdivovala. V tomto obdivu pociťovanému vůči někomu jinému, který mohl být v případě někoho inspirativního i oprávněný, začala onoho člověka považovat za mnohem kvalitnějšího, než jaká je ona sama, a proto se začala nevědomky i vědomě řídit podle něj. Ne ve všem, ale vždy se jednalo o věci podstatné, které souvisejí s duchovním směřováním. Tím se ovšem tomuto člověku podřídila a místo na své vlastní cítění začala spoléhat na cítění někoho jiného. Přestala tedy používat své nejdůležitější dary, čímž navzdory dobrému chtění ustrnula ve vývoji se všemi důsledky, které to přináší.
Potřebný je ale pravý opak! Je nutné, aby ženy objevily své schopnosti a začaly je používat. To bude pochopitelně vyžadovat námahu. Pro člověka, který si zvykl pouze sedět a který najednou začal chodit na vycházky do hor, budou první kopce náročné a bude je zdolávat v potu tváře a s bolavými svaly. Ale po nějaké době jeho tělo přivykne na tuto námahu a stane se mu přirozenou. Stejné je to i s vnitřním pohybem. I ten je pro člověka, jenž mu odvykl, velmi nezvyklý a namáhavý, protože při něm začne napínat něco, co si uvyklo ležet nečinně v klidu.
Odměnou za tuto námahu je však skutečné žití, nejen žití zdánlivé. A také setrvání v dalším vývoji. To stojí za jakoukoli námahu!
Těm, které budou opravdově chtít, se navíc dostane velké podpory. Prakrálovna se sklání k pozemskému ženství a prostřednictvím svých pomocnic jim posílá netušené pomoci. Mnohé z nich už byly zakotveny a další ještě budou. Budete chráněné, vy všechny, které zahoříte čistou touhou ke Světlu. Bůh nedá dopustit, aby byly pravé poklady znovu pošlapávány. Pomoci vám ale může jedině tehdy, když se spojení s ním samy nevzdáte. Proto objevte znovu svou skutečnou hodnotu spočívající ve vaší pravé úloze a nezalekněte se překážek, které na vás ještě čekají. Všechno je připraveno k tomu, abyste je zdolaly, jestliže budete chtít a vytrváte ve svém úsilí.