Jestli se ukázalo něco, čeho lidský duch – zdá se – není schopen, pak je to vpravdě pokorné přijetí pravdy, tedy právě to, co by především mezi lidmi hledajícími Světlo mělo být tou nejsamozřejmější věcí. Avšak není! Je to dokonce zcela naopak, neboť pokornému přijetí pravdy, zejména týká-li se jeho samotného, se člověk brání ze všeho nejvíce. A dokáže při tom vykonat neuvěřitelné věci, jen aby co nejvíce oddálil okamžik, kdy jej pravda stejně zasáhnout musí, kdy se rozvalí pevné zdi, jež si kolem sebe vystavěl, jen aby nemusel pohlédnout na prázdnotu či zkažená místa svého nitra.
Tak tomu bylo vždy i s těmi, kteří – alespoň dle svých slov – přijali Slovo Poselství Grálu. Cokoli se jim na jejich cestě vzhůru dostalo jako pomoci, to už chtěli brát jako zaručené, věčné a nikdy nezpochybnitelné. Ať už to bylo učednictví, jiné volání či samotné zpečetění Světlu a propůjčení kříže. Téměř nikdo nechtěl myslet na to, že všechno toto jsou pouze dary, které, nejsou-li využívány, se opět vzdálí. Že nejsou jejich, nýbrž Toho, kdo jim je propůjčil.
Vidět to bylo už například u některých Pánových učedníků, kteří se navzdory všemu dění a vývoji bez sebemenších pochyb o sobě samých považovali za jeho nejvěrnější služebníky a činili si nárok na přední místa mezi povolanými. Ani Pánova pozemská smrt neotřásla jejich sebejistotou a ani stínem si nepřipustili, že mezi ty, kteří Vyslance ze Světla zradili, by mohli patřit i oni sami. A když je Ta, která byla taktéž částí Jednoty, zpátky na Hoře odmítla a poukázala na to, že o své učednictví přišli, dokázali vymyslet nemožné, jen aby nemuseli čelit této pravdě, že už nemají něco, co brali jako už navždy dané, navždy jejich součástí. A ono jim to skutečně mohlo zůstat svěřeno po celou dobu jejich působení, jen kdyby si toho oni sami vážili a správně to používali. Domýšlivost, sobectví a vlastní přání však u nich nakonec vždy zvítězily, což způsobilo odklon od Světla a tedy i odklon od všech milostí.
Jenomže ani z těchto dobře známých odstrašujících případů se lidé nedokážou poučit, protože si je nechtějí přiložit ke svému vlastnímu nitru a zkoumat, zda se jim nestalo to samé – tedy že oni sami rovněž ztratili spojení se Světlem. Ve velkém či malém se stále chtějí považovat za součástí světlého dění, ačkoli již dávno stojí stranou a jen se vší silou drží zdání a případných pozemských funkcí a hodností.
V prvé řadě je řeč o těch, kteří si stále bez nejmenších pochyb o sobě samých nárokují vedoucí místa v organizacích, které nemají naprosto nic společného se vznešeným názvem, jež nesou; neboť nejsou ani „hnutím“ v pravém slova smyslu a už vůbec nemají spojení s Grálem, jimž se jako pojmem zaštiťují. Stále se považují za strážce Pánova odkazu zde na Zemi a s více či méně navenek projevovanou arogancí trvají na tom, že svá místa zastávají právem. A přitom to tak už dávno není! A ke všem těm četným upozorněním od mnohých lidí, kteří sami mohli něco vidět nebo něco přijmout, se vždy postavili s povýšenou přezíravostí, ne-li rovnou s otevřeným nepřátelstvím. Nikdo z nich si nechtěl připustit, že něco, co mylně považuje za své, už neplatí. Že tedy ve své úloze, pokud ji vůbec duchovně obdržel, selhal.
Právě vlastní selhání je to, co si člověk za žádných okolností nechce připustit. Raději se křečovitě drží jakéhokoli zdání a vynaloží všechny své síly na to, aby dál předstíral něco, co není pravda. A tak si buduje temnou tvrz s vysokými hradbami, v níž se snaží ukrýt před světlými paprsky Pravdy, a má-li nějakou moc, pak k budování tohoto klamu neváhá využívat i všechny své stoupence.
A právě takovýmito temnými tvrzemi, pyšnými a ke střelbě na ostatní připravenými, se stala i takzvaná hnutí Grálu! Jedno i druhé, byť každé jiný způsobem. Kdybyste jednou mohli spatřit jemnohmotné útvary, které jejich přívrženci pomáhají budovat tím, že tyto organizace a všechno nesprávné na nich stále podporují, pak byste se zděsili nad tou hrůzou! Protože místo toho, co mohlo být – duchovně nahlíženo – světlým a čistým hradem, vznikly ty nejchmurnější temné pevnosti, které se nechtějí vzdát a odhodlaně se brání při každé příležitosti, kdy se k nim přiblíží Světlo.
Jenomže temné pevnosti mohly vzniknout, cihla za cihlou, jen z temného chtění. Není možné, aby to bylo jinak. Proto jsou tyto skutečně existující formy důkazem toho, že ti, kteří je řídí a stavějí, nemohou jednat ze světlých pohnutek. Je to vyloučeno, protože jinak by musela být jejich stavba světlá. A to všechno jenom proto, že nechtějí přiznat vlastní selhání.
A co se odehrává v malém, to se odehrává také ve velkém. I německý národ jako celek vlastně nechce přiznat své selhání a skutečnost, že mu bylo přední postavení mezi všemi národy odebráno a nebude mu nikdy vráceno! Jenomže ani tuto pravdu nedokázala domýšlivost a ješitnost přijmout a německý národ si dál chce žít svůj sen, který následně z pozice moci nutí i všem ostatním národům. A přitom to nejdůležitější duchovní dění už dávno probíhá jinde. Nic to ovšem lidem nezabránilo v tom, aby rokovali o tom, zda bylo povolání uděleno jinému národu, či nikoli. Jako by se snad mohli oni usnést o pravdě a o duchovních dějích řídících se neochvějnými zákony! Jestli někdo ani v tomto nespatřuje paralelu ke křesťanským církvím, tolik kritizovaným v Poselství, pak se vylučuje z možnosti poznání.
Ale aby snad nevznikla domýšlivá mýlka v těch, kteří hnutí Grálu nepodporují, pak by neměli zavírat oči před tím, že s nimi a jejich jinými skupinami je to přesně to samé. Protože kdekoli se nějaké vyšší úlohy někdo chopil a poté v ní selhal, tam se k tomu nikdy nechtěl přiznat. A nejen se přiznat, tedy před ostatními, ale ani si přiznat, tedy sám sobě! Místo pokorného přijetí pravdy se raději vydal cestou boje proti Světlu, protože kdokoli se chce stavět proti pravdě, ten se přece nezbytně nutně staví také proti Světlu, neboť Pravdu a Světlo nelze od sebe odloučit.
Blaze tedy těm, kteří si své chyby, poklesky a selhání dokážou přiznat, protože takoví mohou v námaze a zápase se sebou samým ještě bojovat o nápravu toho, co provedli, a tím se osvobodit od viny a jednou vystoupat vzhůru až do světlého domova. Všichni ostatní se přikovali k temnu a společně s ním zajdou.
Duchovní dění nelze nikdy spoutat žádnou pozemskou mocí. A tak světlá zakotvení už dávno opustila i Horu, na níž pobýval Pán, a žádné majetkové vlastnictví pozemků, věcí a budov tomu nedokázalo zabránit. Je směšné si myslet, že duchovní dění by se řídilo něčím takovým. A proto nemusíte zoufat vy, kteří hledáte to, co se mělo budovat na Pánově hoře! Všechno chtěné budování může probíhat, jenom momentálně jinde, než původně mělo. Původní strážci světlého odkazu selhali a již jimi nejsou. A někteří ani nikdy nebyli.
Proto nemusíte mít strach se jim postavit nebo je nechat jít jejich cestou. Nepotřebujete je! Posvátné úkony Grálu vám stejně zprostředkovat nemohou a Světlo v jejich „chrámech“ nemá zakotvení, a tak i když vám odepřou přístup ke všemu tomu, co dělají, nepřijdete o nic! Protože to je přesně to, co vám mohou dát – vůbec nic.
Jděte tedy s důvěrou ve svého ducha, který už vás přivede tam, kde je zakotveno to, co mělo být zakotveno jinde, ale momentálně nemůže. Světlo nikdy nenechalo lidstvo napospas temnotám, a to platí i dnes. Cestu vzhůru máte otevřenu a záleží jen na tom, jak živí budete v duchu.