Stojíte proti napřaženému meči, lidé, a jeho vynucující paprsky na vás dopadají, aniž byste se před nimi mohli skrýt. Jejich chladně věcná čistota vás posiluje nebo zraňuje, vždy podle toho, jak se k nim stavíte vy sami. To, že vás pálí a bolí, že naříkáte nad jejich pro vás nezvyklou ostrostí, dokazuje jen to, že jste k nim zaujali špatný postoj, ostatně jako téměř ke všemu, co přichází z Boží vůle.
Protože kdybyste se na to dokázali jednou podívat správně, pak byste si museli prožít tu velikou lásku, která v tom všem spočívá, jakkoli to tak zatím nepociťujete. Ale je to láska, protože paprsky meče přinášejí odvržení pouze těm, kdo se nechtějí vřadit do Božích zákonů nebo toho již nejsou schopni. Těm, kdo se do těchto paprsků postaví odvážně a s upřímným chtěním stát se lepším člověkem, těm tyto paprsky pomohou poznat vlastní chyby a zbavit se jich.
Jen se tomu poddejte, lidé, a bude vám lépe. Jen se nebraňte tomu, aby vyšlo na povrch, co jste doposud skrývali ve svém nitru. Je naprosto nezbytně nutné, aby se všechna ta špína a nečisté či nesprávné pohnutky dostaly na denní světlo, protože jedině tak si je budete moci prožít a tím pádem poznat, což vás při správném postoji přiměje je také skutečně odložit. Když si opravdu do hloubky prožijete, co špatného chováte ve svém nitru, pak se vám to také zprotiví a bude toho chtít zanechat.
Jenomže vy se tomu pořád bráníte. Bráníte se pomoci ze Světla, protože se stále nechcete upřímně podívat do svého nitra. Děláte všechno pro to, abyste na to shnilé, co ukrýváte hluboko ve svém chtění, nemuseli pohlédnout. Potlačujete to, a když už se to přesto prodere na povrch, snažíte se mezi sebe a ona shnilá místa postavit cokoli, jen abyste to neviděli. A tak promeškáváte pomoc za pomocí, až bude, a častokrát taky už je, pozdě.
Že se to všechno, co vás tak zasahuje, děje v lásce, to nechcete pochopit. Tak jako velká většina povolaných kdysi nechtěla pochopit působení Té, která sama byla částí Lásky, a proto ji přehlíželi, projevovali vůči ní svou nespokojenost a nakonec ji mnozí dokonce prohlásili za nesprávně jdoucího lidského ducha.
Jenom proto, že nechtěli vidět pravdu o sobě a v bláhovém zaslepení doufali, že když si oni sami o sobě něco myslí, stačí to na to, aby to pravda byla. Ani oni si, až na několik málo výjimek, nechtěli přiznat své skutečné chtění a cítili se dotčeni, uraženi a nespokojeni, když jim bylo Marií něco vyčteno. Místo aby se poctivě zkoumali, raději se proti tomu podle svého smýšlení hned stavěli a protestovali, že to „přece tak není“, že to „mysleli jinak“ a podobně. Nenahlédli pod vrstvy vystavěné rozumem až do svého pravého nitra, které Maria přece mohla vidět mnohem lépe než jakýkoli člověk. A tak dali opět přednost své vůli před Láskou, která jim včas chtěla pomoci, když se vydali špatným směrem. Dříve, než to oni sami dokázali zpozorovat.
Směr vaší cesty je určován vašim skutečným chtěním – tím chtěním, které chcete utajit nejen před ostatními, ale především také sami před sebou. Jakkoli zřetelně je vám stále ukazováno, že vaše chtění je jiné, než jaké si snažíte vytrvale namlouvat, stejně se nad to cítíte povzneseni. Ze strachu a ještě mnohem častěji z domýšlivosti.
A přesto budete jednou žadonit o jakoukoli pomoc z lásky, až budete trpět nevýslovnými mukami. Jak si myslíte, že se asi pak budete cítit, když si vzpomenete, jak pyšně jste veškerou láskou opovrhli, dokud vám ještě mohla pomoci. Když konečně dospějete k poznání, kterého se vám musí dostat, ale ne proto, abyste zahájili svůj opětovný vzestup, ale proto, aby se zároveň stalo vaším koncem.
Z tohoto důvodu jsou vám ještě v poslední chvíli v lásce ukazované obrazy toho, kam směřujete, ačkoli si to o sobě nemyslíte. Je nanejvýš naléhavé, abyste je pochopili a v sobě oživili nyní, ne snad až někdy za desetiletí či století.
Konečné odplatě, konečnému vynucení nápravy vždy ještě předchází láskyplná pomoc, která se vás snaží probudit ze smrtelné ochablosti. A protože jen ty nejtěžší otřesy vás ještě dokážou probudit, dostává se vám právě toho, jinak by už žádná pomoc pro vás nebyla možná.
Meč Boží vůle bude stále vynucovat nápravu a všechno nesprávné ve vás bude zasahováno, aby to z vás odpadlo, pokud se toho budete chtít vzdát, nebo aby vás to stáhlo dolů společně s tím, co už nemá být, jestliže se toho vzdát nedokážete.
Zatím si nezvládáte uvědomit, jak moc jste prorostlí tím nesprávným. Jak se i do toho nejčistějšího chtění, k němuž se někdy vzchopíte, okamžitě mísí i to staré, které vychází z dosavadního lidského navyklého způsobu a přemýšlení. Proto máte pocit, že přísné výtky namířené vůči vám, nemohou být správné, protože vy se přece tak snažíte, myslíte to dobře a podobně. Že ale to nejdůležitější – to, co rozhoduje o tom, zda se něco zachvívá v Boží vůli, či nikoli – leží hlouběji, než kam chcete pohlédnout, tomuto poznání se bráníte.
A tak jen málo z vás využívá pomocí tak, jak byste mohli, kdybyste se k nim postavili správně. Přesto jsou vám v hojné míře dávány, protože láska Stvořitele je tak velká, že vám ještě do poslední chvíle dává příležitost k tomu, abyste se obrátili a vydali se cestou vzhůru namísto dolů. I když je viděno, že se těchto pomocí chopí spíše jen jednotlivci, a nikoli zástupy a davy.
Boží láska je tak velká a všeobsáhlá, že ji vy, malí tvorové, nikdy nebudete moci pochopit. A přesto se nad ní chcete vyvyšovat, když není taková, jakou jste si ji vy ve svých představách zformovali.
Vy však, kdo k ní přistupujete s pokorou a díkem, vám se dostane netušené síly. Jakmile se pevně chopíte její pomáhající ruky, poletíte vzhůru tak rychle, jak byste to nikdy nepovažovali za možné. Pak také teprve poznáte, jak vypadá štěstí, protože z vás bude odpadávat jedno tíživé závaží za druhým a váš duch bude konečně moci procítit to, co vždy měl – štěstí a radost z bytí v každém nádechu i výdechu.