To, co člověku nejvíce brání ve spojení se světlými vlákny z výšin, jsou jeho názory a postoje, kterými si je jistý. Tak jistý, že jsou pro něj samozřejmostí, téměř stejnou jako například to, že dýchá. Tedy něčím, nad čím vůbec neuvažuje, ba to povětšinou ani nevnímá. Patří to k jeho životu, aniž by si to nějak zvláště uvědomoval.
Právě na této samozřejmosti je ale vidět, jak moc proniknut je takovýmto svým názorem či postojem, tedy že onen názor či postoj je pevně zakořeněn ve všech jeho vrstvách od nejhlubšího nitra přes myšlenky až po hrubohmotné skutky. Je-li ovšem daný názor a postoj nesprávný – a on ve velmi mnoha případech nesprávný skutečně je –, pak si jím člověk vytváří nad sebou příkrov, jenž brání tomu, aby do něj mohlo proudit světlé požehnání, které v sobě nese vše: oživení, pomoc, další nasměrování, odpovědi na otázky…
Toto „přesvědčení“, které je ovšem pouze zdánlivým přesvědčením, jakkoli si je člověk tím či oním jistý, způsobuje, že se pak člověk zapomíná ptát na Boží vůli. Neptá se, protože si myslí, že to ví. A pak, aniž by to tušil, často jedná v pravém rozporu s tím, co je ze Světla chtěno. A i když se v něm po určitém čase tu a tam někdy probudí otázka, proč se dění neubírá správným směrem, proč se někde nedaří, pak mu dozajista nenapadne spatřovat příčinu právě v tom bodě, který to celé způsobil. Nenachází křižovatku, na níž na své cestě odbočil špatně, ani ji nemůže najít, a to z jednoho prostého důvodu. Člověk spatřuje křižovatku pouze tam, kde vidí dvě možné cesty. Jestliže si je ale něčím skálopevně jistý a vůbec neuvažuje o nějaké jiné možnosti, pak toto místo ani nepovažuje za křižovatku, na níž se musí rozhodnout, kterým směrem se vydá. Svou „jistotou“ v dané otázce si způsobil, že druhou cestu nevidí, a proto pro něj dané místo ani není rozcestím.
Jenomže ono velmi často právě je rozcestím, dokonce mnohdy tím nejzásadnějším v jeho životě, protože na něm se rozhodovalo o tom, zda se mu podaří pokračovat v nastoupené cestě vzhůru, nebo naopak začne klesat, aniž by k tomu znal důvod. A tak jde životem stále dál a dál, a ačkoli z jeho nitra občas probleskne uvědomění si toho, že je něco v nepořádku, ačkoli dlouhodobě pociťuje neurčitou tíseň, která musí ducha na nesprávné cestě zachvátit, přece se člověku málokdy podaří vystopovat pravou příčinu. Nemůže ji vystopovat, dokud nebude ochoten zpochybnit svůj vlastní postoj v tom či onom. Život jej k tomu sice nutí, dost často dokonce i velmi nešetrně, když to nejde jinak, ale marná snaha – člověk bývá tak zatvrzelý, že ani nejtěžší utrpení jej nepřiměje k přehodnocení postojů.
A tak si pozvolna přivyká na tíseň, přivyká si na vnitřní prázdnotu, až si na ně nakonec zvykne a přestane je pociťovat jako takové. V tom se vytrácí i jeho snaha, jeho úsilí vzhůru ke Světlu a on se jen slepě potácí do doby, než se v něm zrodí nové, velké rozhodnutí ke vzestupu, v němž se opět spojí se světlými pomocemi, anebo… než znaven malátně klesne, aby už znovu nevstal.
Tak je to se všemi lidmi a je to tak i s těmi, kdo slibovali věrnost Bohu.