„Chceš náležet Bohu a sloužit Mu v proměnách svého bytí?“
Každému, kdo smí být zpečetěn Světlu, je při jeho slavnostním slibu položena tato otázka, a on na ni odpovídá: „Ano.“ Má to být slib, který vyvěrá z největší hloubky nitra a který vyjadřuje jásavé chtění podřídit se zcela ve všem Bohu, Jeho Vůli.
Chtění! To je zde to nejpodstatnější. Protože na chtění člověka záleží nejvíce, na jeho čistotě, opravdovosti, síle… Má-li existovat naděje, že člověk skutečně splní to, co slibuje, musí být jeho chtění čisté, opravdové i silné. Bez toho nemůže dojít k cíli, ba naopak musí ztroskotat, jelikož dříve či později narazí na překážku, kterou zdolá, jedině když skutečně chce náležet Bohu a Jemu sloužit. Jestliže to nemyslí vážně, dá nakonec přednost něčemu jinému, nechť je to cokoli.
Pokud se zeptáte někoho, kdo byl Světlu zpečetěn například před několika lety či desetiletími, zda pořád chce náležet Bohu a Jemu sloužit, v naprosté většině obdržíte odpověď, že samozřejmě ano. A to i od těch mnohých lidí, kteří za celé ty roky či dokonce desetiletí od chvíle, kdy skládali slib, svým jednáním naprosto jednoznačně a nade vší pochybnost dokázali, že Bohu sloužit nechtějí, ale že si chtějí dále ponechat své vlastní lidské chtění zaměřené zcela nesprávným směrem.
Tak proč pak stále tvrdí, že chtějí sloužit Bohu? Protože si to skutečně myslí, jenomže jejich chtění je pouze rozumové. Z někdejšího opravdového, niterného, duchovního chtění nezbylo už nic – jen prázdná vzpomínka zapsaná do rozumu, avšak rozumem stále považovaná za něco, co je pravé.
Duchovní a rozumové chtění jsou dvě základní, avšak stále ještě dosti hrubá rozdělení, protože chtění člověka má mnoho vrstev. Netřeba připomínat, že ta rozhodující je pochopitelně ta nejniternější, tedy ta nacházející se nejblíže duchu. Toto nejniternější chtění je skutečným, pravým chtěním člověka, podle něhož se určuje, jakým směrem se člověk pohybuje a co šíří do svého blízkého i dalekého okolí.
Ale poznat tento rozdíl, to se zdá být pro mnohé, velmi mnohé Světlu zpečetěné obrovským problémem. Nedokážou to, jinak by nebyli tak spokojení sami se sebou a s tím, jak kráčejí. Nenamlouvali by si, že plní svůj slib, když tomu tak není. Přiznali by si, že své skutečné chtění zatím k lepšímu příliš nezměnili a že jej velmi často dokonce změnili právě naopak, tedy k horšímu. Že poztráceli i to, co kdysi měli. A proto by se vůbec nedivili vytýkajícím slovům, která k nim zaznívají, například prostřednictvím k tomu povolaných. Brali by tato slova vážně, nesmírně vážně, protože by v nich spatřovali onu pomoc a lásku, která v nich je.
Jak se to ale mohlo stát, když v lidech, kteří směli být zpečetěni, na počátku bylo alespoň do nějaké míry přítomno opravdové chtění sloužit Bohu?
Žádná z vrstev chtění pozemského člověka není jednolitá, tedy jen světlá, nebo jen temná. Obsahuje mnoho věcí, o čemž už bylo koneckonců dříve hovořeno. Každý z vás jste měli ve svém nejhlubším nitru při skládání slibu Stvořiteli kromě světlého chtění také spoustu dalších chtění. Některá mohla být lidsky přirozená, jako například touha mít rodinu, některá byla vyloženě nesprávná až temná. Ale pro tu část chtění, která byla světlá a vzhůru usilující, jste směli být zpečetěni, abyste ve zvýšené síle mohli přetvořit své nitro a plnit Boží vůli. Je jen na vás, čemu z toho dáte přednost! Zda chtění sloužit Bohu, nebo jakémukoli jinému chtění. Toto rozhodování vám vždy zůstane vyhrazeno.
Služba Bohu. To vůbec není malý pojem, naopak je vysoký, velmi vysoký. A musí být pochopen ve vší vážnosti a úplnosti; vždyť kdo nebude vědět, co je služba a jak se projevuje, ten ji koneckonců ani nemůže vykonávat.
Sloužit znamená plnit příkazy toho, komu člověk slouží. Ve vašem případě tedy Bohu. Plnění příkazů lze ovšem vyjádřit ještě jinak, a sice jako plnění vůle. To by vám mělo dát obsáhlejší pojem, který není tolik zúžený.
Víte také, že ve službě máte stát nepřetržitě. Není to tedy snad nějaká činnost, která se vykonává jako nějaké pozemské zaměstnání například od osmi hodin ráno do čtyř hodin odpoledne, nebo naopak jen ve volných chvílích a o víkendech. Sloužíte totiž nejen svou prací, ale vůbec celým svým bytím, celou svou bytostí. A to je mnohem náročnější, než jen odvést nějakou zadanou práci.
Chcete-li tedy hovořit o službě, pak ji musíte pojmout cele a s vědomím, že už není žádný čas „mimo službu“, kdy byste si mohli dělat to, co chcete vy. Svým přáním tedy již nesmíte přikládat důležitost. To však pro vás nemůže být překvapující, když součástí vašeho slibu přece bylo, že chcete náležet Bohu. Jemu, nikoli snad sobě.
Jak ale „náležet Bohu“, když oddanost jako taková není u lidského ducha možná? Když lidský duch musí neustále něco chtít? Odpověď je jednoduchá – máte sebe i své chtění odevzdat Bohu. To znamená, že vaše chtění pak bude možné popsat například slovy: „Chci jen to, co chce Bůh.“
V tomto nejvnitřnějším postoji, do hloubky procítěném a do života uvedeném, spočívá nesmírná síla. Tak obrovská, že si ji zatím ani nedokážete představit. To proto, že jste se k tomuto postoji v plném rozsahu ještě nedopracovali. Někdy možná v určitých jednotlivostech, a pak jste si mohli prožít alespoň část té síly, v níž byste měli stát a která by měla skrze vás proudit.
Jakkoli to možná zní jednoduše, dosáhnout takovéhoto stavu odevzdání se až tak snadné není. Bylo vám dokonce řečeno, že to nedokážou ani mnozí duchové, kteří smějí pobývat v ráji. A podíváte-li se na sebe, pak musíte přiznat, že vy ještě ani zdaleka nejste ve stavu, kdy byste vůbec mohli pomýšlet na návrat do ráje. Ten je vám ještě velmi vzdálen. Na tom byste si tedy měli znovu a ještě do větší hloubky uvědomit, jak obrovské milosti se vám dostalo, když jste směli být zpečetěni Světlu. Že jste toho vlastně nebyli hodni, a jen nesmírná láska Stvořitele vám umožnila, že smíte nastoupit do služby, abyste se právě v této službě přetvořili a stali novými lidmi.
Protože pokud se do splňování svého slibu skutečně pustíte, pak budete zákonitě narážet na své mnohé chyby a nesprávné postoje, které vám ve vykonávání pravé služby překážejí. Nejde to jinak, protože stát ve službě znamená být čistým a nezkaleným průplavem pro světlé proudění takové síly, jaká odpovídá vaší zralosti. A síla je do vás při zpečetění nebo následném povolání vylita a žádá si průchod a také uplatnění! Skutečně ho vyžaduje, ba i vynucuje, a vaší povinností je se tomu podřídit.
Musíte jí umožnit průchod – tedy odstranit v sobě nesprávné či nečisté postoje, které tomu brání. A musíte jí umožnit také uplatnění – tedy musíte ji použít k tomu, k čemu vám byla dána. Lenivá liknavost a netečnost nepřichází v úvahu.
Mnohé by se ještě dalo říct o službě. Například to, že není malé či velké služby, protože správného výsledku lze docílit jedině tehdy, když všichni tvorové spolupracují každý na svém místě na jediném celku a žádný z nich nechybí. Není tedy důvod závidět jeden druhému či snad na sebe v jakémkoli ohledu žárlit. Pokud by se někdo takovýmto citům oddával, tak by tím zřetelně dokazoval, že vůbec nepochopil milost toho, co mu bylo dáno tím, že smí působit na tom místě, kde právě teď stojí. To platí pro všechny nositele stříbrného kříže, nositele zlatého kříže, učedníky a tak dále. I ta zdánlivě nejnepatrnější a nejposlednější úloha je stejně důležitá jako ta nejvyšší. V každé úloze lze nalézt úplné štěstí, a pokud to někdo nedokáže, pak by štěstí dozajista nenašel ani v žádné jiné úloze. Jeho ješitnost by mu v tom vždy bránila.
Ničemu nesmíte dávat přednost před službou Bohu, jinak to nikdy nebude pravá služba. A je jen na vás samotných, abyste poznali, čemu všemu přednost před službou ještě stále dáváte. Samočinné působení dokonalých Božích zákonů vám to přitom dostatečně zřetelně ukazuje. Máte to „přímo před očima“, ale musíte to chtít vidět. I to je součást požadavku, který je na vás kladen. Snaha sloužit vás musí naplňovat cele jako ten úplně nejzákladnější postoj. Pokud byste se ke službě stavěli takto, pak byste byli také rádi za všechny situace, kdy se vám ukáže nějaká vaše chyba, která vám ve službě brání. Neutíkali byste před svými chybami jako doposud a nechtěli si raději zakrývat oči, jen abyste se nemuseli podívat „pravdě do tváře“. –
Snažte se stát ve službě celou svou bytostí, celým svým chtěním, a pak skrze vás budou moci proudit netušené pomoci jak pro vás samotné, tak pro celý svět. Pak také zažijete skutečné štěstí, jemuž jste se na svých dosavadních nesprávných cestách sami uzavírali.