Jak snadno upadne člověk do pohodlnosti, jakmile jen trochu pomine největší nouze, která ho donutila k živějšímu pohybu. Zdá se, jako by člověk potřeboval těžké prožívání, protože z vlastního chtění není schopen vyvinout dlouhodobou, dostatečně velkou pohyblivost potřebnou ke správnému rozvoji svého ducha. Ani touha po světlém domově, která přece musí plát v každém živém duchu, lidem povětšinou nevydrží déle než jen k vykonání prvního kroku, po němž následuje postupné zemdlení a uspokojení s tím, čeho už dosáhli.

Ne nadarmo vám bylo řečeno, že hříšník, který se topí v bahně, ale v němž žhne touha po lepším, je Světlu bližší než ten, kdo byl povznesen, ale zpohodlněl a ustrnul. Z tohoto hříšníka toužícího po nápravě totiž tryská vzhůru vroucí touha, která se svým zářením může spojit se silnými pomocemi ze Světla. Právě opravdovost a živost této touhy vůbec umožňuje spojení se světlými vlákny, zatímco chtění ochablého a pohodlného ducha je mdlé a nedostatečně vroucí, čímž vzniká nepřekonatelná mezera spočívající v rozdílném zachvívání mezi ním a živým prouděním shůry.

Jak málo skutečné touhy po Světlu projevujete! A ona je přitom základem, ba dokonce vším! Z opravdové touhy vyrůstají činy, které vedou k cíli! S chybami, s občasným blouděním a oklikami… přesto však dovedou člověka až k vytouženému cíli. Není jiná možnost, pakliže to uchopíte správně. Když je touha dostatečně silná, člověk nepoleví ve svém snažení ani při nezdarech a překážkách. Vždy si najde cestu, jak cíle dosáhnout, a neváhá přitom měnit způsob, jakým k cíli jde, když se ukáže, že ten dosavadní způsob něčím v dosažení cíle brání.

Ale právě zde do toho vstupuje lidská pohodlnost! Pohodlnost vám brání v hledání a nacházení bran a cest k novému rozvoji. Pohodlnost, v níž se člověk raději spokojí s tím, co už má, než aby se donutil opět vystoupit ze své takzvané komfortní zóny, a učil se novým věcem. Novým věcem nikoliv jen ve smyslu nových oblastí činnosti, kterým se třeba dosud nevěnoval, ale především ve smyslu pronikání do stále větší hloubky v hledání a používání svých darů a v rozvoji chápání zákonů stvoření i jejich působení.

To, že v tomto ohledu jdete správně, poznáte podle toho, že s každým vykonaným krokem se před vámi otevřou úplně nové obzory a vy si budete připadat malí a nevědoucí. Stále znovu. To je ovšem známkou zrání a pokroku! Tedy toho, co vás má provázet celým životem a bytím.

Ale ne, to vy nechcete. Vy se nechcete cítit malými a od ráje nepředstavitelně vzdálenými, i když takoví jste – chcete být za velké a zralé. Někteří kvůli obdivu ostatních, většina z vás pak kvůli tomu, abyste se už dál nemuseli namáhat. Nechcete zpochybňovat to, k čemu jste ve svém dosavadním životě už dospěli, protože máte strach, že byste přišli o své jistoty. Bojíte se vydat na cestu do neznáma, ačkoliv právě ta by vám přinesla tolik potřebné prožívání a zrání. Navíc tyto vaše jistoty, kterých se tak úpěnlivě držíte, jsou pouze domnělé! Ve skutečnosti jsou totiž okovy, které vás poutají na místě. Ať už jde o zformované názory, přilnutí k nějaké skupině či vedoucí osobnosti, o pocit, že už jste vykonali dost, nebo o cokoliv jiného.

Jenomže jakmile dáte přednost této pohodlnosti před namáháním se, postupně v sobě utlumíte živý pohyb a necháte uhasnout touhu po světlých výšinách. Ačkoliv nic z toho nebudete pozorovat, postupně ztratíte spojení se svým duchem, přestanete vnímat jeho volání a začnete opět žít ve svých povrchovějších duševních vrstvách tak jako před tím, než vás zasáhla nouze nebo než ve vás vzplanula prvotní touha, díky níž jste například nalezli Poselství Grálu nebo udělali jiný krok.

Dění ve stvoření se ovšem valí neustále vpřed. Koloběhy se uzavírají, aby mohly začít nové, a tu náhle – jako už mnohokrát – vznikne lidmi nepozorovaná propast mezi tím novým a tím starým. A vy, aniž byste si toho byli vědomi, najednou stojíte na té špatné straně propasti – na té, která je spojena s tím starým, které je odsouzeno k zániku, zatímco na tu správnou stranu propasti, která je ve spojení se Světlem, se v poslední chvíli vyškrábali ti, kteří se ve vroucí touze osvobodili od nejtěžšího bahna.

A propast se stále zvětšuje! Kolik si myslíte, že budete mít času na její přeskočení? Když vám bylo dáno vše… Ale jen si žijte v dosavadní pohodlnosti a spokojenosti se sebou samými, jestli chcete. Nestěžujte si však, až dospějete k hrozivému probuzení, protože pak už bude na všechno pozdě.