Tak jako se příroda nebojí v průběhu času měnit formy v postupném růstu a zrání, aby nakonec odevzdala plody svých snah a připravila se tak na nový koloběh ve stálém vývoji, tak máte i vy neustále hledat správné formy k vyjádření toho, co je živé ve vašem nitru. Jenom v neutuchající snaze o co nejlepší vyjádření toho, čím žije váš duch, spočívá ten pohyb, který je od vás chtěn. Proto se nesmíte bát dělat kroky a hledat správné formy v čemkoli, co činíte. Tímto hledáním a následným odciťováním toho, v čem byly kroky správné a v čem nikoli, zraje váš duch, což je přece to, kvůli čemu jste přišli na Zemi.
Týká se to naprosto všeho a samozřejmě také – dokonce v prvé řadě – i vrcholných duchovních dění, tedy slavností Grálu či pobožností. Vždyť právě toto jsou příležitosti, při nichž se má váš duch nejvíce hýbat, aby dosáhl silného spojení se Světlem. Jak to ale má udělat, když jste zejména zde přivedli vše do stavu naprosté strnulosti ve snaze zachovat pevně dané formy v mylném domnění, že tak je to správně a tak je to ze Světla chtěno.
Učinili jste si nesprávné úsudky o tom, co to znamená, když má být něco navždy zachováno a nic se na tom nemá změnit! Vezměte si jako příklad Slovo. Abd-ru-shin prohlásil, že se na něm nesmí nikdy nic změnit, a pak – protože došlo k nečekané změně okolností – upravil jeho formu, protože se to vzhledem k vývoji ukázalo jako nutné. Ale změnil jen jeho formu, nikoli Slovo samotné. Nejednal tedy v rozporu se svým původním prohlášením.
Anebo jiný, tentokrát poněkud odlišný příklad. Abd-ru-shin nabádal lidi ve svém okolí, že mají uplatňovat svůj smysl pro krásu a utvářet si takové oděvy, jaké budou ladit s celou jejich bytostí, aby následně vydal nařízení ohledně jednotných ženských slavnostních šatů. Tehdy se to z dobře známých důvodů ukázalo jako potřebné, nicméně myslíte, že právě tato podoba šatů má být zachována na věčné časy? Přemýšleli jste někdy o tom, že jednou musí nastat čas, kdy bude ženám opět vrácena zodpovědnost za nacházení správných forem slavnostního odívání? Že bez ní nebudou moci prokázat svou zralost a vnitřní očištění? Přece nechcete Tomu, v kom je Život sám, vkládat do úst něco, co by se stavělo proti všemu tomu, co přinesl.
Záměrně jsou vám připomenuty příklady jednání Vyslance – tedy toho, o kom si nemůžete myslet, že se mýlil. Na nich se můžete nejvíce naučit, protože se můžete spolehnout na to, že dané kroky byly správné.
Jiné je to však se všemi tvory, ať už se jedná o kohokoli! Neboť každý tvor dělá chyby a každý tvor se může mýlit. Nejiné to bylo i s tou, která sice obdržela jiskru z bezbytostného, což z ní však neučinilo součást Jednoty! Proto nesmíte na slečnu Irmingard, ačkoli byla součástí Trigonu, pohlížet jako na někoho neomylného. Tím totiž pokračujete v jejím zbožšťování, kterého se nevědomky dopouštěli už její současníci. A zavíráte oči před omyly, jichž se – jako každý jiný tvor – dopustila.
Tím největším přitom byla snaha o zakonzervování toho, co lidstvu přinesl Syn Člověka, do konkrétních forem, což nutně přineslo strnulost se všemi důsledky, které jako taková obnáší. Byť některá její rozhodnutí vycházela z upřimných obav z toho, aby lidé nepopustili uzdu svým fantaziím či aby v nepochopení postupně nepoztráceli to nejdůležitější, přesto sama nechtěně pomohla zastavit potřebný pohyb, což nakonec nemohlo mít jiný důsledek než to zastavení a zmrtvění, které je nyní patrné u všech, kdo se slepě řídí jejími pokyny.
Je nesmírným zúžením, když se někdo domnívá, že celé chtěné duchovní dění se může vtěsnat jen do slavností Grálu a pobožností. Zajisté, jsou to důležité, ba ty nejdůležitější okamžiky, avšak ani zdaleka nejsou tím jediným, co je třeba vykonávat. Bez všeho ostatního dokonce ani není možné je správně vykonávat, protože schází duchovní pohyb a ten nenastane zničehonic „zázrakem“ jen proto, že je zrovna zvláštní příležitost. Mimoto jste i samotné slavnosti Grálu oloupili o potřebou živost tím, že jste jim – připusťme, že v dobré víře – dali strnulou formu, kterou se z velké části neodvažujete vůbec zpochybnit. Ale tato forma včetně stejných přednášek, stejných modliteb a stejných slov bez ohledu na to, jaké jsou okolnosti a jaké duchovní dění probíhá, nemůže pocházet ze živě se pohybujícího ducha a být vyjádřením jeho nejvroucnějšího cítění. Protože co duch cítí, to není nikdy navždy stejné.
Je velkým omylem, když se činy slečny Irmingard snažíte stavět naroveň činům Vyslanců! Kromě toho, že se tím už v principu proviňujete snižováním Boží velikosti, tak si také současně zavíráte bránu k poznání správné cesty a zaplétáte se do toho všeho natolik, že pro mnoho z vás začíná být nebo už dokonce je pozdě.
Víte, že Irmingard vaším jednáním nyní trpí? Že trpí tím, že jste mimo jiné na jejím zbožštění postavili církev? A že se stále v ospravedlnění toho či onoho svého jednání odvoláváte na ni? Vždyť je jí líto chyb, které udělala, a nápomocně spolupůsobí na tom, aby byl tento strnulý odkaz zbourán a zrušen!
Nutné je ovšem také říct, že to vůbec neměla snadné. Po odchodu Vyslanců dopadlo celé břemeno duchovního vedení na ni, aniž by kolem sebe měla mnoho lidí, o které by se mohla opřít. Na jedné straně byla vystavena odpudivému osočování z falšování Pánova díla a dalším nechutným obviněním a na druhé straně byla celou řadou těch, kteří chtěli pokračovat v budování, uctívána, což jí taktéž znesnadňovalo cestu. Dovedete si představit, jaké citové a myšlenkové formy v důsledku tohoto létaly kolem ní a zakalovaly jí výhled vzhůru? Navíc k tomu všemu, co k ní proudilo z celého světa stavějícího se na odpor proti světlé očistě?
Mimoto téměř nikdo v jejím okolí nedozrál ke svému skutečnému úkolu, a proto mezi povolanými neměla tu oporu, kterou potřebovala. A na sklonku svého života ani neměla komu odevzdat svůj úkol. Duchovní vedení sice mohla předat jednomu z apoštolů, ale přesto bylo vzhledem k jeho věku jasné, že je to jen nakrátko. A všechno další? Vždyť téměř nebylo, na koho se obrátit! V dané situaci ovšem bylo nutné nějak jednat, avšak tato rozhodnutí bylo nutné považovat jen za vynucená okolnostmi a podléhající dalšímu vývoji, který nebylo možné přesně předvídat. Což se ostatně záhy ukázalo!
Je nesmyslné ohánět se ohledně duchovních úloh jakýmikoli pozemskými dokumenty! V tom není žádný život. Lidé selhávají a duchovní dění pak musí probíhat jinak, než bylo původně zamýšleno. A ono probíhá, živě a věcně, podle neochvějných zákonů, zatímco pozemský dokument zůstane už navždy stejný. V lidském právu sice platit může, ale to jen proto, že lidské právo je pokřivené, mrtvé a od Boha odvrácené. Duchovní pověření však pozbývají platnosti v okamžiku, kdy se člověk postaví proti Boží vůli, čímž se od milosti své úlohy sám odpojí, ať už byl nejprvnějším, či nejposlednějším z povolaných.
To jen vy se snažíte všechno oloupit o veškerý život, jen abyste to měli pohodlné a nemuseli se namáhat používat vlastní cit. Ale dokud budete spoléhat na pevně dané formy, neposunete se dál a zmrtvíte tak, jako už nenávratně zmrtvěli mnozí, kteří uctívají formu namísto Boha.