Z Výšin zaznívají volání k lidem a zachvívají se v celém stvoření. Každý může vnímat, co je pro něj důležité a co se jej týká. Stačí k tomu být otevřený a chtít slyšet nebo vidět. Formy slyšení a vidění bývají různé – někdo zaslechne hlas ve svém nitru, jiný je přiveden k nějaké knize nebo článku, v němž si může najít to, co je momentálně potřebné, další potká někoho, kdo mu dokáže dát odpověď, atd. Vždy je to však spojeno s prožíváním, protože bez prožití by nebylo poznání. Ne vždy se ovšem jedná o prožívání příjemné – často se může jednat o nemoc, převrat v životních okolnostech, různé formy duševního utrpení apod. Každý potřebuje prožít něco jiného, aby konečně pochopil, v čem musí změnit svůj postoj.

Aby lidé nebyli ponecháni napospas svým chybám, s nimiž si neví rady, posílá jim Pán pomoc také prostřednictvím k tomu povolaných lidí, jejichž úkolem je přijímat volání přinášená duchovními posly a předávat je dále ve formě srozumitelné lidem. Působí v různých zemích a v různých kruzích, nikdy se nejedná o jednoho jediného člověka.

Jejich úloha vůbec není nová. Již od pradávna byli na Zemi lidé, kteří měli tento úkol, a budou zde, dokud bude Země trvat. Tak tomu je vždy i při normálním vývoji stvoření. To, že se sem na Zemi inkarnoval Pán, který Slovo osobně sepsal do lidských slov, je mimořádná milost. V jeho Poselství Grálu je obsaženo vše, co lidský duch potřebuje k cestě vzhůru. Jelikož však lidé navzdory tomu stále konají nesprávně, zaznívají k nim další a další volání. Nemají snad nahradit nebo rozšířit Poselství Grálu – to není možné –, ale mají lidi upozornit na to, v čem chybují.

Vzhledem k tomu, že jediná cesta k tomu, aby si lidé zachovali své bytí, spočívá pouze v hluboké proměně po staletí pevně zakořeněných chybných postojů, bývají tato volání přísná a napomínající. Bez příkras pojmenovávají pravý stav věci, protože jen pravda může přinést spásu.

Lidé se při setkání s těmito voláními zachovají různě. Jen málo z nich dokáže v přísnosti, která tak nevyhovuje lidské pohodlnosti, poznávat lásku Stvořitele, který navzdory opakujícím se lidským selháním stále dává každému jedinci možnost záchrany. Vzhledem k rychlosti a postupu probíhající očisty není čas na nějaké váhání či rozmýšlení. Na změny postojů nemá člověk staletí či tisíciletí, nýbrž musí je činit teď a tady – v tomto pozemském životě, který mu byl dán jako poslední šance, jak se zachránit a zachovat si možnost dalšího vzestupu a uzrávání.

Mnoha lidem ovšem obsah volání lidově řečeno „nevoní“. Nelíbí se jim, že je v nich bez obalu ukazováno jejich nesprávné jednání a povrchnost, s jakou přistupují k životu podle Slova. Četní čtenáři Poselství Grálu jsou totiž v nitru přesvědčeni, že už jsou spasení a že už vykonávají mnoho dobra, a přitom ve skutečnosti duchovně konají pravý opak. Neradi to ovšem slyší, jelikož si své vážné chyby nechtějí přiznat. Nechtějí slyšet, že jsou povrchní, sobečtí, že v sobě mají pýchu, že mnohými svými postoji a skutky podporují temno, že za citová prožívání vydávají něco, co bylo ve skutečnosti vytvořeno pouze rozumem, atd. Je toho spousta, co se jim neposlouchá snadno.

Místo toho, aby dokázali napomínající hlas v pokoře přijmout a začít pracovat na odstraňování svých chyb, zareagují raději tak jako vždy – najdou si výmluvu, kterou sami sebe přesvědčí, že zprostředkovaná slova nejsou pravdivá a že nepochází z výšin. Ve své povrchnosti se častokrát spokojí s prvním odůvodněním, které jim přijde na mysl, a vůbec jim nevadí, že ho lze velmi snadno vyvrátit. Byla by to zbytečná námaha, kdybyste se s nimi skutečně chtěli pustit do debaty – rychle byste totiž zjistili, že jakmile byste těmto lidem jeden argument vyvrátili, ihned by si našli jiný, stejně snadno vyvratitelný.

Velmi často se navíc nespokojí s pouhým „poklidným“ odmítnutím volání, ale ve své zlobě, kterou v nich vyvolala pravdivost přinesených slov, se začnou obracet proti tomu, kdo volání zprostředkoval. Naprosto nevěcně budou přijatá slova považovat pouze za osobní názory dotyčného člověka a začnou ho proto odsuzovat. Budou poukazovat na jeho chyby a pohoršovat se, jak si může dovolit psát nebo říkat takové věci, když on sám je takový a takový. Tím ovšem jasně dokazují, že o daném dění dokážou uvažovat jen velmi nízce a vůbec ne věcně. Varovná napomenutí zní vstříc všem, prostředníky nevyjímaje! Každý z prostředníků, který svou úlohu plní správně, to ví, a nikdy by se neodvážil tvrdit, že jeho samého se napomenutí netýkají.

Lidé však svým konáním stále znovu a znovu dokazují, že jim schází věcnost. Nedokážou, ba nechtějí posuzovat slyšené či viděné věcně, a proto stále bloudí na svých cestách a jdou vstříc svému „pozdě“. Vy tedy, kteří to se svou snahou o záchranu myslíte vážně, odhoďte od sebe všechny předsudky a zkoumejte vše s věcností, protože ta jediná vám dovolí spatřit pravdu.