Jedinečná a nezastupitelná je úloha ženy ve stvoření. Úloha, od jejíhož plnění se žena nesmírně vzdálila, a proto nyní i při dobrém chtění jen velmi obtížně hledá cestu zpět. Především kvůli tomu, že už dávno zapomněla, v čem spočívá skutečný úkol ženy, kde a jak jej má hledat. Někde v hloubce cítí, že by měla rozvíjet svou ženskost a své spojení s bytostnými silami, ale při tomto hledání neustále naráží na pokřivené a do pozemskosti stržené pojmy a představy, které jí sice mnohdy připadají velké a působivé, ale které jsou ve skutečnosti – pokud si vůbec zachovaly čistotu – jen těmi nejnepatrnějšími výběžky všeho toho, s čím žena mohla být spojena, pokud by stála ve své úloze správně.

Co dnes žena ví o mocných proudech sil probíhajících stvořením? Proudech, které vše udržují, oživují a podporují. Jen žalostně málo a i toto málo se týká především pozemských sil spojených například s působením živlů. Není-li již úplně uzavřena jakýmkoli jemnějším vlivům, pak cítí „energii“ přírody – půdy, vzduchu, vody, hor, lesů a strání. Neurčitě vnímá průběh cyklů a jejich důležitost. Tuší léčivou sílu přírodních darů, jako jsou například různé byliny nebo i kameny a jiné.

I když se jedná o to nejpozemštější, přesto by to – správně uchopeno – stačilo na to, aby udělala velký krok kupředu, kdyby by se s těmito „silami“ skutečně uvedla do souladu a přistupovala k nim s pokorou a jednoduchostí, v postupném otevírání se novému poznání.

Ale zdá se, že něco takového je jí málo, že obyčejnost jí nestačí, a proto hledá něco zvláštního – něco, co by zadrnkalo na ty správné struny, které v ní vyvolají příjemné tetelení se v pocitu vlastního uspokojení. A tak žena znovu dokazuje, že přes všechny vzletné řeči je to opět pouze ješitnost, která jí žene do náruče vztahů s přírodou i do objevování neviditelných sil.

Potřebuje se přitom ověnčit pozlátkem magie, které – více či méně nápadně – má přivést pozornost k ní samotné, neboť je to stále tak, že její milé „já“ chce stát uprostřed všeho. To lze pozorovat u všech samozvaných „kněžek“, „čarodějek“, spirituálních „pomocnic“ a „léčitelek“. Nezáleží na tom, jak se samy nazývají. V konečném důsledku vždy dokazují, že pýcha a ješitnost v jejich působení převládají nad čímkoli, co by mohlo být nazýváno ryzím.

Tím se ovšem jejich činnost stává záludnou, zrádnou a vpravdě Bohu nepřátelskou. A to v mnoha ohledech. Jedním z důsledků je například to, že svým působením vytvářejí jemnohmotné křoví, které brání jiným ženám s opravdovou touhou, spatřit jednoduchou a čistou pravdu a naopak je láká do pastí mystiky, ve které se lze snadno utopit, pokud člověk není bdělý a urychleně se od takovéhoto nasládle lepkavého, bažinatého prostředí nevzdálí.

Ale nejen na lidské duchy má působení těchto „kněžek“ neblahý vliv. Také na bytostné! A to především na bytosti, k nimž se tyto kněžky snaží vědomě odvolávat. Pokud o existenci nějaké takovéto bytosti vědí, například o bytostné strážkyni Země, pak k ní směřují proudění, která samy vytvářejí, i když třeba tuto bytost nazývají nesprávným jménem a vůbec nerozumí jejímu skutečnému působení. Přesto toto myšlenkové zaměření stačí na to, aby onu bytost svými útvary bolestně zasahovaly.

Ani samotná místa, kde například provádějí své „přírodní“ rituály, nezůstávají nezasažena. Vždy podle druhu prováděné činnosti jsou potřísněna jemnohmotnými útvary, které navíc ve stejnorodosti přitahují další proudění tohoto druhu. To pochopitelně ubližuje všem bytostným, kteří jsou s daným místem spojení.

Škodí tedy na všech úrovních! Pravý opak toho, co je úkolem ženy! Žena má vše povznášet vzhůru. To platí bez ohledu na to, na jakém stupni zralosti se zrovna nachází. Vždy se může otevřít tomu, co odpovídá jejím současným schopnostem a jejímu poznání, poctivě to uchopit a v začlenění do svého života to přivést k uplatnění.

Pomocnicemi v tom máte být ženám vy, kterým se dostalo nejvyššího poznání. Vy máte urovnávat cestu veškerému pozemskému ženství, což dokážete jen tak, když samy budete kráčet napřed. Když samy v sobě znovuobjevíte správné ženské působení. To musí udělat každá jedna z vás. Všechny k tomu musíte najít ztracený klíč.

A tímto klíčem není nic jiného než pravý cit. Jemné cítění, jímž byla obdarována každá žena, ale které se zahlušením a nepoužíváním stalo nástrojem, který už žena neumí správně používat. Bez něho je ovšem bezbranná a ani největší snaha jí neumožní proplout bezpečně nástrahami spojenými s putováním hmotnostmi. Bez správného používání citu musí zákonitě ztroskotat, protože neuvidí majáky, které by ji spolehlivě provedly bouřemi a zrádnými vodami.

Proto se, ženy, budete muset znovu naučit poznávat, kdy a jak k vám promlouvá cit. Jak to vypadá, když váš duch obdrží pokyny shůry, když jsou mu předány obrazy nebo výstrahy od duchovních či bytostných pomocníků nebo když jednoduše vnímá vlákna a záření, s nimiž se setkává.

Jen ty bláhové z vás si myslí, že už to umí. Nesmíte se v tomto ohledu spokojit s málem, nebo byste mohly dopadnout jako mnohé ženy, které se podle svých slov řídí „intuicí“, avšak do tohoto pojmu zahrnou kromě občasných záblesků pravého citu také všemožné rozvířené emoce, povrchní dojmy a v neposlední řadě také hlas ega, prostřednictvím něhož se do popředí derou jejich vlastní slabosti a sklony. Takovýchto žen je velká spousta a řadí se mezi ně i velmi mnohé z těch, které se hlásí ke Grálu.

Aby se to nestalo i vám, dbejte především na čistotu! Na čistotu svých úmyslů, tedy čistotu svého chtění. Toto chtění musí směřovat vzhůru. Prostě a jednoduše, v dětské důvěře k Bohu. A nezapomínejte ani na lásku. Na lásku dávající i přísně požadující. Neboť bez lásky by vše zahynulo.

Když se v tomto obrodíte, pak se obrodí celý svět. Když se ženství opět vřadí do úlohy určené Stvořitelem, pak se znovu naváže přerušené spojení a zacelí se koloběh záření. Pak teprve opět zavládne harmonie a nic už ji nebude rušit.