Přechod do nové doby, znovuzrození k novému životu, vzkříšení. Jak závažná otázka ohledně bytí a nebytí v těchto pojmech spočívá a jak lehce si to člověk přesto celé představuje. Tak lehce, jako by snad stačilo svléct starý kabát, obléct si místo něj nový a téměř bez zastavení jít dále. Hloubku a důslednost potřebné proměny s tím spojené jako by ani nevnímal.
A tak kráčí životem dále a stále si s sebou vleče všechno to staré, z něhož do nové doby nemůže projít ani prášek. Dokonce ani když je vystaven zesilujícímu tlaku Světla, když se u něj dostaví bolesti na těle i na duši, ani tehdy není ochoten vzdát se toho starého. Křečovitě se toho drží, nechce o to přijít a mnohdy snad už ani on sám neví, proč tak usilovně lpí na svých nesprávných vlastnostech, když někde v jeho nitru hoří touha po novém, lepším, krásnějším. Cestou odevzdání však jít nechce. Snad by si přišel příliš malý, zranitelný bez všeho toho, čím se obklopil, a bojí se, že by přišel o vše, kdyby to odložil.
A přitom právě tím by teprve všechno získal! Kdyby se dokázal v důvěře odevzdat vedení ze Světla, jeho přerod do nového by mohl být jen velmi málo bolestivý, ba přímo jásavý a blažený. Kdo jednou poznal povznášející štěstí spojené s dobrovolným odložením nesprávného, tu lehkost bytí bez této zátěže, ten už by nic jiného nechtěl vykonávat, než jen uklízet stále další a další haraburdí zatěžující jeho nitro.
Jenomže k tomuto se člověk navzdory svému mnohdy dobrému, ba i nejlepšímu chtění doposud neodhodlal. Odložil sice některé ze svých svrchních vrstev, své hlavní chyby a nesprávné postoje si však drží dále a nehodlá je pustit.
Proto k tomu bude muset být donucen. Donucen silou Světla, které je mnohem mocnější než veškeré chtění všeho vzpínajícího se lidstva. Tlak spojený s odporem, který on sám klade světlému proudění, člověk nakonec nevydrží a zhroutí se v něm. A teprve v tomto naprostém zhroucení přijde o všechnu svou sílu a to nesprávné konečně pustí. Neudrží to, protože už toho nebude schopen. Sám promění se v prach.
Zdaleka ne všichni však z tohoto prachu či popela povstanou jako fénix k novému životu. Znovu zahořet a postupně zesílit v plamen, který už žádný vítr nesfoukne, to dokážou jenom ti, v nichž pod vší struskou celou dobu zůstalo navzdory všemu hořet to nejdůležitější… láska! Láska je to, co člověku umožní vykročit ještě jednou na cestu ke světlým výšinám.
„Já jsem vzkříšení a život!“ – To vám nikoli nadarmo říkával ten, který byl Láska.
V tom hledejte odpověď ke znovuzrození, neboť zasáhne to každého z vás. A až budete ležet na zemi, zoufalí a zbídačení, pak už se nevzmůžete na nic. Tehdy se pozná, jaké poklady jste na své dosavadní pouti získali, protože jen ty vám umožní se znovu rozhořet k novému bytí.