Ani jeden pozemský člověk nemá tušení o tom, co hrozilo Zemi a celé této světové části, když se završilo očistné a vykonávající dění a zazněla slova „Dokonáno jest“! Koloběhy byly nepředstavitelně zesíleným tlakem dohnány ke svým koncům, stejnorodostí posílená vlákna zasáhla nazpět své původce a pozvedla je… nebo zatlačila, rozdrtila, vždy podle toho, jakého druhu byla.

Kometa přilétla a opět odlétla a všechno je jinak. Vzhledem k tomu, jak se ještě dnes staví lidstvo k milostem Světla, jak se k nim staví dokonce i naprostá většina těch, kdo podle svých slov přijali Poselství Grálu, muselo by to znamenat konec vývoje ve vaší světové části, kdyby… nesmírná milost Stvořitele neumožnila zakotvení světlých proudů, které podržely Zemi v čase, kdy jí hrozil zánik. Neboť tíha vašich vin je nezměrná. Vše, co jste udělali se Slovem, se zřítilo zpátky na vás a je jen známkou naprosté otupělosti člověka vůči všemu duchovnímu, jestliže nic z toho nepozoruje.

Láska Stvořitele ovšem nechtěla nechat zahynout ty, kteří by se mohli zachránit, ale vaší vinou se jim nemohlo dostat pomoci. Našla – jako už tolikrát – jiné řešení, když to, které bylo plánované, nemohlo být kvůli naprostému selhání nositelů kříže provedeno. Skrze ty, kteří slibovali, nemohly proudit pomoci, a tak byli bytostní služebníci pověřeni, aby urychleně připravili čistá místa, na něž mohly být v pravý čas zakotveny podpůrné proudy, aby pomoci byly lidem blízko a mohli z nich čerpat bezprostředně. To, co měli dělat povolaní, musí být nyní zajištěno jinak, ačkoli úplná náhrada to samozřejmě být nemůže.

Na vybraných místech začali bytostní stavět chráněná kotviště, která se v konečném naplnění rozvinula ve výšce jako lotosový květ, aby mohla přijmout dary Růže, dary Lilie a dary Hořce, které přicházejí z nepředstavitelné výše a drží Zemi větší silou, než jakou ji všechna vina lidstva strhává dolů.

Jednotlivá místa byla ve svém záření připravena, aby na nich proudy z výšin nalezly stejnorodé zachvívání konkrétního druhu, jak jen toho lze na Zemi vůbec docílit. Bylo potřeba přispění lidí při utváření správného záření na převážné části míst zakotvení, ale vězte toto: Ani jedno z míst nemá nic společného s činností těch, kteří se hlásí k Poselství Grálu. To je vaše vizitka, vaše obžaloba i váš rozsudek. Naopak, bylo využito záření, které na daná místa vetkali obyčejní lidé dobrého srdce, mnohdy i věřící církví, na něž se díváte tak přezíravě. Pak už stačilo jen pár jednotlivců, kteří se navzdory všemu postavili do své úlohy a vzali ji vážně, a v pravé chvíli se podařilo vykonat nesmírné.

Všechny tyto zakotvené proudy ale mají mnohem větší význam, než že by jen držely Zemi a podporovaly lidi, kteří se s nimi mohou v čistotě svého chtění spojit a jako žízniví pít, ačkoli o jejich existenci ve skutečnosti nemusí vědět. Protože to jsou duchovní děje a ty probíhají přesně podle pravého vnitřního chtění člověka nezávisle na tom, zda o tom člověk ví, či nikoli.

Význam je ale ještě mnohem větší. Každý z těchto proudů v sobě nese velice mnoho vláken určených k výstavbě Tisícileté říše. Jsou to jen první zakotvení a bude jich ještě mnohem více, avšak už nyní obsahují vše, co máte začít uvádět do života, abyste pozvedli všechny oblasti lidského bytí. Jsou to vlákna všech druhů a barev, takže v nich každý člověk najde, co potřebuje.

Každý ze zakotvených proudů má vysoké bytostné i duchovní strážce, kteří nedovolí, aby se s těmito proudy spojil někdo, kdo by na ně sahal nečistýma rukama. Přesto to však není samozřejmost a je jen na lidstvu, zda se tyto proudy udrží zakotvené. Můžete k tomu přispět, anebo se můžete postavit proti tomu, to je vaše svobodná vůle, která vám vždy přinese odpovídající plody. Dnes mnohem rychleji než kdy dříve. Tak rychle, že vás to zaskočí. –

Pojďme se ale nyní podívat na jedno z takovýchto míst zakotvení. Vysoká, spanilá ženská postava líbezné krásy se radostně usmívá, protože vidí přicházet lidskou duši. Ta je sice zabrána do svých myšlenek, s hlavou skloněnou k zemi ještě nevnímá nic kolem sebe, ale srdce jí hoří touhou po něčem světlém, ušlechtilém. A pak se najednou zastaví a vzhlédne, a ačkoli v těle z masa a krve nedokáže zářivou bytost vidět, duch se zaraduje, protože pozná, že došel na místo, které hledal. Sklání se a z dobrotivých rukou světlé bytosti přijímá číši, aby se napil, a… propukne v pláč. Pláč štěstí, pláč úlevy, pláč smutku z dosavadního bloudění. Horké slzy kanou mu z tváří a on by nejraději zůstal navždy takto klečet a jen prožíval dar bytí. Až po dlouhé době se zvedá a míří dál, tentokrát však už o poznání pevnější, narovnaný, v hloubce oživený, prostý závaží, které ze sebe sňal, a odhodlaný nastoupit novou cestu. Svým životem děkující Bohu, Pánu všech světů, za milost, kterou mu dal.