Hluboko dole v olověně těžké úrovni, kde už se světlo projevuje jen tak, že sotva dokáže temnotu panující všude okolo proměnit alespoň na temně šedavý příkrov, kráčí zasmušilá lidská duše. Je celá pohroužená do sebe a nevnímá nic ze svého okolí. Dlouho takto prochází tíživými oblastmi, z nitra jí vyprchala veškerá radost a už si ani neuvědomuje, že její život kdysi vypadal jinak. Vzpomněla by si, kdyby se ze svého pochmurného stavu vytrhla, ale to už ve své vnitřní zhroucenosti nedokáže.

Nakonec takto dojde až k hraně prudkého útesu, pod nímž se rozevírá propast, a tam se přece jen najednou na chvíli probudí ze svého olověného spánku. Probudí ji vjem tak silný, že dokázal přehlušit všechnu bezútěšnost, v níž se nacházela. Ohromeně hledí duše na propast před sebou a čím déle ji pozoruje, tím větší strach v ní začíná klíčit. Spíše vyciťuje, než že by v té temnotě skutečně viděla, ohromný, líně, ale přesto nezastavitelně se otáčející vír, který vše vsává a bez možnosti úniku vtahuje do oblasti útrpného konce.

Ke svému zděšení navíc duše najednou cítí vlákna, která ji samotnou vedou přímo do tohoto víru. Vnímá je tak ostře a zřetelně, že by si na ně málem mohla sáhnout. Zděšené ochromení se postupně mění v tísnivou zoufalost. Duše si rozpomněla na dávné poznání a ví, že se před ní rozevírá propast konce bytí.

„Jak jsem se tu octla?“ vykřikne nechápavě.

Strach prožívané skutečnosti narušil její obvyklé úzké způsoby úvah, v jejichž zajetí už dlouho byla. Tentokrát otázka vyšlehla přímo z hloubky jejího nitra a mířila vzhůru ke Stvořiteli, čímž se duše poprvé po dlouhé době otevřela možnosti, aby do ní vstoupil paprsek pravdy, a nemusel se jako obvykle odrazit od zatvrdlé krusty zarputilých postojů a názorů.

Proto mohla duše tentokrát vnímat odpověď. Tu odpověď, která jí už byla na její cestě mnohokrát ukazována, ale vůči níž zůstávala pevně uzavřena.

A tak se před duší mohly vyjevit obrazy z její minulosti. Zářivé světlo obklopující nádherné prostředí, její dávná touha zapojit se do světlého dění, vážnost a slavnost chvíle, kdy skládala Stvořiteli slib, že mu bude věrně sloužit v proměnách svého bytí, jásavá cesta k pozemskému zrození, nalezení světlého pramene, znovuobnovení a potvrzení slibu v těle z masa a kostí a pak… pak najednou vidí sebe, jak putuje pozemským životem příliš zabraná do pozemských starostí, lehkovážná v hledání duchovního splňování, spokojená se sebou a povyšující se nad ostatní „obyčejné“ lidi, nepozorovaně vadnoucí ve svém světlém chtění.

A další výjev. Duše vidí, jak k ní a mnoha dalším zaznívalo shůry volání do služby. Pak vidí sebe, jak se před zrcadlem samolibě usmívá, když si upravuje oděv na slavnost Grálu, a jak povzneseně vchází do hrubohmotné budovy sloužící jako chrám, a najednou zřetelně poznává, že volání do služby kvůli tomuto vnitřnímu nastavení vůbec neslyšela. Chrám byl obklopen neprostupným obalem, který svým povrchním a domýšlivým přístupem vytvořila tato duše společně s dalšími, s ní stejnorodými lidmi. Anděl zatroubil na pozoun, ale hlas Pána všech světů nemohl obalem proniknout.

Ještě než se v duši zformovala námitka, že přece měl někdo něco udělat, aby jí pomohl poznat, do čeho to společně s dalšími upadla, přichází další obraz. Pán nikoho nenechal napospas. Jeho hlas se i přes velké selhání lidstva mohl projevit mnohem hmatatelněji zformovaný – jen z jiné strany a v jiné podobě, než duše očekávala. A duše s ním přišla do styku. Něco živého v jejím nitru ji k tomuto světlému dění přitáhlo a potom… duše ke svému zděšení vidí samu sebe, jak povrchně přistoupila k této milostivé možnosti. Místo toho, aby se zděšeně probrala v uvědomění si, jak moc se nechala odvést od pravé služby, s netečností, se zakroucením hlavou, ba místy dokonce i s povýšeným pohoršením se odvrátila od paprsku pravdy a pokračovala ve svém dosavadním způsobu. V tom, o němž nyní na dně ví, jak moc byl pyšný a povrchní.

Obrazy zmizely a duše opět vnímá sebe na kraji propasti. Už nestojí, ale klečí. Otřásající prožitek v ní vše rozbouřil, ale postupem času si duše začíná stále více uvědomovat skutečnost. Slibovala a pak selhala. Tisícům věcí dala přednost před Bohem a nyní je tedy zde, kde začíná konec všeho. Paprsek Světla, který se k ní mohl snést, se opět vzdálil a ona je tu sama bez pomoci. Znovu se dívá na temný vír v propasti před sebou. Tušení, že do něj míří, se nyní proměnilo v jistotu.

A přichází další otřes. Kolem duše projde jiný člověk zcela pohroužený do sebe. Hledí do země, něco si za chůze mumlá a pak… bez zastavení přepadne přes kraj útesu a s výkřikem se zřítí do propasti. Vše se odehrálo tak rychle, že duše k němu nestihla ani vztáhnout ruku a ani nestihla zavolat slova varování.

Duše bezradně sedí s hlavou v dlaních. Ani ji nenapadlo zkusit prosit o záchranu, o nějakou cestu, možnost nápravy. Dobře si uvědomuje, že na toto všechno už je pozdě. Toto poznání v ní postupně probouzí lítost. Obrovskou, nesnesitelnou lítost, která přináší tak velkou bolest, že se nedá snést. Duše si rozpomněla na svou lásku k Bohu a znovu se v ní probudila spalující touha mu sloužit. Jakkoli, třeba i nepatrně. Duše vzlyká a trpí vědomím, že už to nebude možné. A tak za pláče a bolestí omdlévá a poslední, co spatřuje, je ohromující záblesk Světla shora.

Když se po dlouhé době probudí, stále leží na holé zemi, ale je to nějaká jiná země. Jak duše postupně přichází k sobě, začíná si uvědomovat, že se cítí… jinak. Lépe, lehčeji. Vlastně si ani nevzpomíná, kdy se tak cítila naposledy. Ještě než otevře oči, ozve se v ní slovo: „Vykoupení!“ Duše to nechápe. Zmateně se začne rozhlížet kolem sebe a zjišťuje, že toho vidí mnohem více než na předešlém místě. Stromy, trávu… život.

„Vykoupení!“ zní v ní jako ozvěna a duše se zdráhá uvěřit tomu, že by ještě směla existovat.

„Co se stalo?“ ptá se, ale kolem není nikdo, kdo by jí odpověděl. Přesto si nese odpověď v sobě. Způsobem, který nejde předat, prožila nesmírnou lásku a moc Boží. Lásku, která se k ní snesla až na naprosté dno a zachránila ji odtamtud, ačkoli si to duše nezasloužila. Stal se zázrak. Duše se znovu rozplakala. Ale tentokrát nikoli bolestí, nýbrž díkem, štěstím, jásotem… Tak ráda by poděkovala, ale všechna slova jí připadají mdlá a nedostatečná. I její dík jí přijde nedostatečný, protože ví, že nic nemůže vyrovnat tu lásku, která jí byla právě projevena.

Duše proto rychle vstane. Chce něco udělat. Něco, čím by mohla přispět k dobru. Ale jak? Nikde nevidí nikoho, kdo by jí poradil, ani nikoho, komu by mohla pomoci.

„Jdi a řekni ostatním, co jsi prožila!“ ozve se v ní.

A duše najednou chápe. Vydá se na cestu, která sice trvá dlouho, ale nakonec se ocitá až v blízkosti Země. Ví, že se na ní nemá zrodit, ale že má působit na zrozené lidi z druhé strany. Přichází tedy k nim a chce na ně volat, aby je vytrhla z jejich ustrnutí a falešných směrů, jenže nikdo ji neposlouchá stejně tak, jako kdysi neposlouchala ani ona. Z toho je duše smutná, ale ví, že nemůže reptat a že se nemůže vzdávat. Časem se sem tam najde někdo, ke komu její hlas alespoň částečně pronikne, a tak k němu duše trpělivě promlouvá a už se nevyvyšuje, i když vidí, že ji daný člověk poslouchá jen tak napůl a poté stejně převládne jeho rozum.

– – –

Lidé, mnozí takovíto lidští duchové, kteří došli až na konec své cesty, jsou nyní na svou prosbu v blízkosti Země, aby vám pomáhali. Snaží se vám vyprávět o tom, co prožili, abyste si uvědomili, že jste jako oni. Nejste o nic lepší. I vy máte navázána vlákna, která vás vedou tam dolů, i vy jste v pravém slova smyslu hříšníci. Všichni jste už byli v minulosti v nesmírné lásce Stvořitelově vykoupeni, i když k tomu mohlo dojít různými způsoby a za různých situací. Nejste lepší než kdokoli jiný. Toto uvědomění, skutečné uvědomění přinášející zároveň pokoru, je pro vás naprosto klíčové. Bez něj se neobrátíte na pravou cestu vzhůru ke Světlu bez ohledu na to, že víte o Slovu, a bez ohledu na množství pozemského úsilí, které zde vynaložíte na to, co považujete za službu.