Vroucí vztah k Bohu je to, čím pozvednete všednost na smysluplné bytí naplněné prožíváním a zráním ducha. Neboť jedině na paprsku pravé zbožnosti se k vám může shůry snést láskyplné požehnání, tolik potřebná výživa pro nárůst vašeho vědomí.

Zbožnost se však neprojevuje jen návštěvou chrámů a kostelů, poklekáváním před oltářem, důvěřivém obracení se vzhůru v těžkých chvílích a žalu, děkovnými modlitbami a tak dále. To jsou jen určitá vyjádření, určité formy, které jsou sice při správném postoji správné a potřebné, ale i tak naplní jen určitou menší část vašeho života, zatímco skutečná, v hlubokém nitru zakořeněná zbožnost se projevuje bez přestání od rána do večera a od večera do rána ve všech životních situacích.

Člověk, jenž má nitro naplněno zbožností, prožívá všechno s pohledem upřeným vzhůru ke Světlu, díky čemuž každou chvíli prožívá niterně, naplno, jako důležitý úsek svého bytí, který mu může přinést důležité poznání. Obyčejnou chvíli se člověkem, kterého v tomto životě potkal poprvé a na okamžik se s ním zastavil na ulici, dokáže proměnit v něco, co se dotkne ducha a co si oba budou moci odnést jako bohatství na věčnost.

Také každou překážku, která se mu postaví do cesty, bude vnímat jinak a jinak k ní bude přistupovat. Bude si vědom toho, že všechno mu může sloužit ke zrání, a proto už jej nebude moci zachvátit rozmrzelost a zloba tam, kde se něco nedaří tak, jak by očekával. Jelikož projevem pravé zbožností je i pravá pokora, která se sklání před nezměnitelnou skutečností, že vše probíhá podle zákonitého dění a nikdy nemůže jinak. Každá překážka na cestě člověka je proto zákonitým důsledkem nějaké příčiny. Pak už nezáleží ani na tom, zda si člověk tuto překážku dal do cesty sám nebo zda mu ji tam dali jiní ve snaze zastavit jeho splňování a jeho cestu vzhůru. Výsledek je tentýž – člověk musí přítomnost překážky respektovat a najít odpovídající řešení, jak ji zdolat. I kdyby měl najít jinou cestu, než jaká byla plánována, pokud se ukáže, že ta současná je momentálně neschůdná.

Zbožnost rovněž naplní člověka láskou. Láskou ke všemu a všem. Nebude pak chtít nic jiného než dobro a toto chtění bude tryskat z jeho nejhlubšího nitra, což jeho chtění dá takovou sílu, která se musí vítězně projevit i navenek. Bude to znát a bude to pociťovatelné, že jeho působení a jeho činy jsou požehnané shůry.

Zbožnost zároveň propůjčuje člověku ochranu. Zahalí jej jako neviditelný, avšak přesto patrný a živě se pohybující plášť, který zastavuje či rozrušuje škodlivé a rušivé proudy, jež by se snad chtěly přibližovat, a nechává člověka stát ve světlém paprsku podpory shůry.

Ještě mnoho by se toho dalo říci o zbožnosti, ale přesto by to vyjadřovalo z různých stran stále to samé, a sice že pravá zbožnost je klíčem k věčnému štěstí. Každý, kdo se chce vrátit do ráje, z něhož kdysi jako nevědomý vyšel, v sobě musí nést světlou pochodeň zbožnosti, protože ta je projevem zralosti ducha, zralosti, která člověku umožní, aby snesl tlak duchovní říše a setrval v ní vědomý.