Když je nouze nejvyšší, je Boží pomoc nejbližší. Prožije-li člověk hluboký otřes, je-li zoufalý a neví si rady, mnohý si nakonec vzpomene na Boha a ve svém zoufalství se vydá pro radu či uklidnění do kostela – a to i ten, který tam běžně nechodí nebo tam chodí jen ze zvyku, aniž by se toho účastnilo i jeho nitro. Prostředí stánku určeného ke spojení s Bohem posílí jeho myšlenky směřující vzhůru a z jeho ducha vytryskne pravá prosba o pomoc. Člověk se v danou chvíli – zkrušen svým utrpením a vědom si své nemohoucnosti – obrací k Bohu s potřebnou dávkou pokory, kterou možná jinak nemá. A tehdy může přijít pomoc. Pokud se jí člověk naplno a s důvěrou otevře, dokáže jej Boží pomoc vytáhnout i z těch největších hlubin.

Kostely a jiné podobné stavby mají být útočištěm pro ty, kdo hledají Boha. Místem, kde se člověk může v tichosti v důvěře obrátit vzhůru. Je to přirozené, že lidé hledají pomoc v kostelích. Je to jejich momentální cesta, cesta upřímná – která navíc ani nemusí mít nic společného s církví, které kostel patří.

Proto se temno snaží právě tato místa napadat. Vidí, že lidé si v nich dokážou najít cestu k Bohu – někdy i v rámci zvyků dané církve, ale dost často také v době, kdy jsou v kostele sami. A tak se snaží zabránit pomoci, které se tímto způsobem může lidem dostat.

Kostely a další podobná místa je tedy třeba chránit. Sice ne úplně všechny, ale velmi mnohé, protože lidé se k Bohu dostávají i skrze ně. Zakotvěte na nich vlákna, která lidem, kteří si to zasluhují, přivedou zesílenou pomoc. Pomoc pravou, přicházející od jediného Boha, který se neptá po vnějším vyznání, ale pro kterého je určující jedině stav nitra daného člověka.

Nedívejte se na kostely přezíravě – v tuto chvíli mají své místo na Zemi i v podobě, jakou momentálně mají. V budoucnu to bude jiné, ale kroky je potřeba vykonávat postupně.