První vzkaz mi předal elf lípy stojící v nedalekém parku. Vlastně jsem se s elfy tohoto parku seznámil už dříve. Chodím kolem nich do obchodu a vždycky mě bolelo, když jsem viděl, jak jsou do nich napínáčky přibodnuty reklamní letáky na všechno možné. Říkal jsem si, že ten, kdo to udělal, by si taky měl vyzkoušet, jaké to je, být terčem něčeho takového.

Když to šlo, napínáčky jsem stromům z kůry vytahoval a reklamy vyhazoval. Zkraje to byl skoro boj s větrnými mlýny, ale postupně letáků ubývalo a teď už jsem tam více než dva měsíce žádný neviděl. Snad to vydrží!

Jeden z elfů mi jednou řekl, že až bude jeho strom kvést, mám si přijít nasbírat květy na čaj. Normálně bych se zdráhal – ve městě přeci jen není ovzduší kdovíjaké a „olověný“ čaj bych si nerad vařil –, ale když mi to poradil, tak asi věděl, že mi jeho květy pomohou.

Nakonec mě však zavolal ještě dříve, než přišla doba rozkvětu. Jedno ráno jsem se vzbudil velmi brzy a cítil jsem jeho volání. Jako kdyby mi chtěl něco předat, co bych měl vyřídit dále. Tak tedy poslouchejte…

– – –

Jsem elf lípy a stojím tu celý lidský věk. Můj strom je starší než většina z vás. Každý den kolem mě projdou tisíce lidí, ale kdo z nich o mně skutečně ví? Smutné je, že většina nevnímá ani ten strom, který svým pozemským zrakem může spatřit. Projde kolem se zrakem upřeným dolů, protože tam je jeho směřování, a s hlavou plnou svých starostí. Jaké jsou to však starosti!

Ani nevíš, jaké je to pro nás pohlazení, když se přeci jen někdy někdo zastaví a s láskou se podívá do naší koruny. V tu chvíli děkuje Stvořiteli a ani o tom neví.

Žel, takových lidí je málo. Přesto to sem spoustu lidí táhne. Sednou si na lavičku do našeho stínu, ale místo toho, aby vychutnávali dary přírody, kouří, hádají se, pouští si hudbu… A zpěv ptáků v našich korunách ani šumění listí neslyší, vyzařování naší kůry nevnímají.

Čas od času kolem projdou lidé a něco do nás zabodnou. Nemyslete si, že když nemáme vaše tělo, tak necítíme bolest. Já cítím se svým stromem, i když jinak, než si dokážete představit.

Jsi hodný, že nám pomáháš, ale tohle není to nejhorší. Mnohem horší je, že vy lidé jste úplně otrávili myšlenkový svět, a to nás bolí mnohem více, než si dokážete představit. Jak vám máme pomoct, když kolem sebe šíříte jen kal, kterým nic nepronikne?

Toužebně vyhlížíme dva dny v týdnu, kdy všechen ten shon ustane a vy zůstanete doma nebo odjedete pryč. Hned se nám volněji dýchá! S radostí vítáme nové ráno a nic nás neruší, protože vy, líní lidé, ještě spíte.

Brzy bude nová doba a nikdo se na ni netěší tak jako bytostní. Budete se stydět za to, jak jste nám ubližovali. Šťastni ti z vás, kdo včas poznají a budou ještě smět napravit mnohé, čím se provinili. My bytostní vám v tom budeme pomáhat – my to ani jinak neumíme. I teď se vám snažíme dávat, jen vy si neberete.

Každý rok vám přichystám tolik květů, které by vás vyléčily mnohem lépe než vaše léky, jenže se smutkem je musím shodit na zem, protože si pro ně nikdo nepřijde. Mám skutečnou radost, když se tu někdo přeci jen občas zastaví a natrhá si pár květů. A když u toho s láskou pomyslí na dary přírody, opět na chvíli uvěřím v lepší časy lidstva.