Říká se, že v zimě příroda odpočívá, aby nabrala síly na další rok. To ale neznamená, že by byla pro bytostné obdobím nečinnosti. Jak mi povyprávěl elf jedné břízy, i v zimě je pro všechny práce dost.

– – –

Ano, příroda odpočívá, ale musíte to chápat pouze po té hmotnější stránce. Vy také míváte unavené tělo, zatímco duch může být čilý stále.

Stromy, které vidíte, sice nejsou naše těla, ale i tak jim musíme dopřát klid a odpočinek. My však po tuto dobu nezahálíme – jen pracujeme v jemnějších úrovních. I stromy mají více vrstev, stejně jako vy máte nejrůznější záhaly. Zákony jsou přece jen jedny. V zimě se tedy věnujeme práci v jemnějších úrovních. Připravujeme si vše potřebné k tomu, aby mohl strom další rok růst. Vytváříme nové větvičky nebo naopak začínáme stahovat mízu z větví, které mají odumřít a odpadnout.

Podle tohoto jemnějšího předobrazu pak přes rok formujeme i hrubohmotnou podobu stromu. Proto je zima jen zdánlivě klidné období, ve skutečnosti však během ní probíhá ta nejdůležitější práce. Vy sice míváte pocit, že je v zimě příroda „mrtvá“, ale to je dáno tím, že my se v tu dobu nacházíme převážně v jemnějších úrovních a vy vnímáte jen hrubohmotný strom, tedy „kus dřeva“.

Ale tak jako se vy můžete dívat například hrubohmotným, jemnohmotným či duchovním zrakem, tak můžeme my přecházet mezi jednotlivými úrovněmi. Dokonce je to pro nás mnohem snadnější než pro vás. Zaprvé nejsme vázáni hrubohmotným tělem a zadruhé jsme, na rozdíl od vás, vpraveni do přírodních zákonů.

Jak je to s odřezáváním větví a jinými zásahy člověka?

I strom, který roste daleko ode všech lidí, se přirozeně mění. Jako při každé výstavbě, i tady je potřeba nejprve vytvořit základní kostru a na ní různé podpůrné prvky, které jsou nutné pro další vývoj. Některé větve však časem ztratí svůj význam a strom je postupně přestane vyživovat. Až takto uschnou a odumřou, mohou odpadnout. Ale všechno se děje podle přírodních zákonů, takže pokud se větev neodlomí vlastní vahou, musíme počkat, dokud se nepřižene dostatečně silný vítr.

Někdy však může být nutné větev shodit urychleně, například kvůli nějaké nemoci či napadení škůdcem. Právě to jsou chvíle, kdy je zásah člověka vítán. Pravý hospodář dokáže jak chránit, tak bourat to, co už je nepotřebné.

Jiné to je, když stromu ze svévole odřežete zdravou větev a on pak nemůže působit harmonicky. Na jeho zdraví a vyzařování se podílí celé „tělo“ a když mu najednou část chybí, nemůže působit plnohodnotně. Asi jako kdyby vám někdo usekl ruku. Samozřejmě, časem si zvyknete a najdete si způsob, jak práci zvládat jednou rukou, ale není to ono.

Co když nějaká větev ohrožuje kolemjdoucí?

Ohrožovat může větev, která vypadá, že „každou chvílí“ spadne. Ta je však stejně určena ke shozu. Ale může se stát, že vám část stromu bude překážet ve výstavbě – ať už prostorově nebo třeba jenom stíněním. V takovém případě se dohodněte s bytostným, zda je možné větev odříznout nebo zda už je lepší porazit celý strom. Pokud se jedná o chtěnou výstavbu, bytostnému nebude nikdy líto, že musí strom opustit. Bude to brát jako naplnění svého úkolu – vždyť dřevo se dá zužitkovat.

My nepokládáme stromy za svůj majetek a nevážeme se na ně tak jako vy na své hmotné věci. Lítost pociťujeme pouze tehdy, když činíte nesprávné zásahy nebo když naše práce přijde vniveč.

Lidský duch se rodí na určité místo podle svých vlastností – jak je tomu u vás? Jak se určuje, o který strom se budete starat?

Stromy pro nás nejsou tělem, ale obydlím. To znamená, že nejsme spjati s konkrétním stromem po celou dobu jeho existence. Naopak, většinou se o strom stará v průběhu jeho života více bytostných.

Nejprve jsou to maličcí, kteří pečlivě opatrují semínko, přivádí mu vláhu a umožní mu vyklíčit a vyrůst ze země. O malinkou rostlinku se pak přijde starat malé elfátko. Jeho vědomí je malé – je to takové děťátko, pro které je to všechno jenom hra. Z každého nového lístečku má ohromnou radost a mnohdy jen tak sedí a šťastně se na ten svůj stromeček dívá. Ale je to právě tato láska, díky níž může rostlina růst a sílit.

Až vědomí maličkého elfa přestane stačit k dalšímu růstu, přijde „dospělejší“ elf, který už dozrál prací na spoustě takovýchto malých rostlinek. Ten se pak o stromek stará, dokud mu k tomu stačí jeho schopnosti, a tak to jde dále a dále. Ti nejstarší a nejmoudřejší elfové přichází až do připravených „obydlí“, aby je v novém rozmachu přetvořili v majestátní stromy vyzařující do širokého okolí.

Jedná se o elfy, kteří by vlastně nemuseli být na zemi, protože jejich vědomí postačuje k tomu, aby obývali vyšší sféry. Ale mají zde úkol, a proto jej věrně plní. A ostatní se po jejich boku vyvíjejí. Každý tedy vykonává přesně takovou práci, na kterou stačí a při které se může rozvíjet. S každým dalším stromem se naučíme něco nového a můžeme se pak o něj starat déle.

Ty se staráš jen o břízy?

Abych mohl předávat přijímané záření dále, musím působit skrze strom, který se mnou bude v harmonii. Kdybych se měl starat třeba o nějaký jehličnan nebo o strom rostoucí v tropickém pásmu, bylo by to, jako kdybys chtěl prostrčit hranatou kostku kulatým otvorem.

Ale i u nás, bytostných, je to stejné jako u vás, lidí. Vaše malé děti se také učí trochu psát, trochu počítat, trochu malovat… Až později se zaměří na určitý obor. Stejně tak se mohou malí elfové starat o nejrůznější rostlinky – jejich vyzařování je totiž podobné. Až když se začne vytvářet kůra a měkká tkáň se začne měnit na dřevo, začne se vyzařování zabarvovat do konkrétnějších tónů. Potom přichází i bytostný s konkrétnějšími rysy, které mu propůjčilo již nabyté vědomí.

Důležitá je stejnorodost vyzařování. Můžeme měnit druhy stromů, ale musí mít podobná záření. I já jsem si vyzkoušel více druhů. Byly to zajímavé zkušenosti, ale bříza mi vyhovuje nejvíce. Cítím se v ní nejspokojeněji.

– – –

Tento text je ukázkou z knihy „Vzkazy bytostných II“, kterou si můžete společně s ostatními zakoupit v našem obchodě.